1.

Úvod

1.1.Důvody výběru tématu seminární práce
1.2.Co je eutanazie?

2.

Stať

2.1.Stručná biografie Briana Pollarda
2.2.Eutanazie-ano či ne?

2.2.1.

Kapitola první – Situace

2.2.2.

Kapitola druhá – Paliativní péče

2.2.3.

Kapitola třetí – Stručná historie

2.2.4.

Kapitola čtvrtá – Filozofie, etika a lidská práva

2.2.5.

Kapitola pátá – Zákony

2.2.6.

Kapitola šestá – Lékařská praxe

2.2.7.

Kapitola sedmá – Eutanazie prováděná v Holandsku

2.2.8.

Kapitola osmá – Lékařská rozhodnutí za nezpůsobilé pacienty

2.2.9.

Kapitola devátá – Některé ekonomické aspekty zdravotní péče

2.2.10.

Kapitola desátá – Průzkumy veřejného mínění a eutanazie

2.2.11.

Kapitola jedenáctá - Závěry

2.3.Jiný pohled na eutanazii

2.3.1.

Historický a náboženský vývoj eutanazie

2.3.2.

Eutanazie ve světě

2.3.3.

Situace v České republice

3.

Závěr

3.1.	Můj názor na knihu Briana Pollarda

3.2.	Můj názor na eutanazii

4.	Poznámkový aparát

5.	Seznam použité literatury

6.	Obrazové přílohy

6.1.	Eutanazie – vyhlazovací střediska v nacistickém Německu

6.2.	Eutanazie v Nizozemsku

“ 2.3. Jiný pohled na eutanazii
2.3.1. Historický a náboženský vývoj eutanazie
Problematika etičnosti eutanazie provází lidstvo od jeho samotného počátku. To dokazují postoje různých náboženství a kultur k této otázce. „Život je darem od Boha a jen Bůh rozhoduje, kdy a jakým způsobem člověk zemře.“ Tato věta přesně charakterizuje vztah židovsko-křesťanské obce k eutanazii a sebevraždě. Všestranná péče umírajícím je vyžadována. Nicméně jakýkoli zásah do přirozeného průběhu umírání je podle křesťanské tradice pochopitelně nepřípustný. Náboženství jihovýchodní Asie se stejně jako křesťanství staví k eutanazii negativně. Díky buddhistické a hinduistické víře, že utrpení je součástí života, a že předčasnou smrtí se jen posouvá do dalšího života, je v této oblasti eutanazie rovněž zavržena. A nakonec islám. Stejně jako předchozí náboženské větve se k otázce eutanazie staví odmítavě. Podle Koránu je Bůh tvůrce života, nikdo tedy nemá právo spáchat sebevraždu nebo v ní jinémuý napomáhat.
Co se týče historického vývoje, existují dva mezníky. Tím prvním je období antické kultury, v níž se mnozí významní učenci, jako například Platón, Zenón či Seneca stavěli za možnost dobrovolné smrti. Naproti tomu známá Hippokratova přísaha, vzniklá v prostředí pythagorejském, eutanazii výslovně zakazuje. To však nezabránilo celé řadě myslitelů k tomuto problému v průběhu historie vyjadřovat svá stanoviska. Jen namátkou, zastánci eutanazie byli například Thomas More, Michel de Montaigne, David Hume, zarytým odpůrcem pak Immanuel Kant. Na lékařskou praxi však filozofové neměli pražádný vliv, medicína se až do konce 19.století řídila bez výjimky již zmiňovanou Hippokratovou přísahou. Oním druhým historickým mezníkem v oblasti eutanazie byl obrovský pokrok medicíny a rozvoj medicínských technologií ve dvacátém století a stím spojená otázka do jaké míry využívat dostupných prostředků k zachování života. Mnozí významní lékaři a právníci se začali vyslovovat pro zabíjení mentálně retardovaných osob a dětí s těžkými vývojovými vadami. Tento názor byl poprvé zneužit v nacistickém Německu, kdy bylo pod záminkou eutanazie zavražděno asi 150 000 dětí i dospělých, a to při plném vědomí lékařů i institucí. Eutanázie byla po druhé světové válce striktně odmítnuta a určitou dobu se o ní nemluvilo. Vítězná medicína si razila cestu do světa a euforický optimismus zachvátil jak lékaře, tak i pacienty. Později však myšlenky na eutanázii opět ožily, a to v souvislosti se stále častější dystanázií (zadrženou smrtí) a novodobým pojetím lidského práva na sebeurčení."

Obsahuje tabulky a mapu.