1.	Vznik, původ galejí

2.	Druhy trestů

3.	Z pamětí F.E.Vidocqa

4.	18. století

5.	Galeje v Evropě

"Trest galejí se ukládal buď doživotně, nebo dočasně, přičemž vysoká úmrtnost galejníků tento rozdíl leckdy stírala. První zákon používající trest galejí je z roku 1561 z Francie, tzv. Orléanská ordonnance. Přesná pravidla galejí pak stanovil zákon z roku 1724, podle kterého byly galejníkům vypalovány na rameno nebo lopatku zkratky GAL nebo TF (travaux forcés - nucené práce). To znemožňovalo galejníkům útěk, protože mezi obyvatelstvem panovala hrůza z uprchlých trestanců. Doživotní galeje znamenaly konfiskaci všeho majetku a oficiální občanskou smrt, včetně toho, že manželka odsouzeného se stala vdovou s nárokem na vyplacení vdovského podílu a vrácení věna. Galéry poháněné zotročenými galejníky běžně brázdily moře až do 18. století, úplně zmizely až ve století devatenáctém.
S ústupem galér z námořní služby se zřizovaly galejní tábory na souši, kde trestanci vykonávali fyzicky ubíjející práce. Tyto tábory byly výsadou středomořských států a nazývaly se bagno.
Na galeje byl roku 1797 odsouzen i F.E.Vidocq, pozdější zakladatel francouzské tajné policie Sûreté. První dojmy z galejí popsal ve svých pamětech: Seřadili nás po dvou, podle velikosti, každou dvojici zkovali k sobě šest stop dlouhým řetězem a pak k hlavnímu řetězu po dvaceti šesti mužích. K hlavnímu řetězu je každý přikován kravatou, nákrčním to páskem v podobě trojúhelníku, který se zavírá nýtem; nýtování je tak nebezpečné, že každý galejník drží jako beránek, aby ho nezasáhla rána kladivem do hlavy. Viděl jsem, jak v druhém řetězu utloukali na výzvu individua, zvaného slečinka, tři spoluvězně, udané jako “hady”. Jeden, jemuž přezdívali Matrózek, po čtyřech dnech ranám podlehl. K penězům si (dozorci) pomáhali i tím, že jeden řetěz konal část cesty (do tábora) pěšky. Běda ženám, s kterými se vězni cestou shledali, běda krámům, mimo něž táhli! Viděl jsem v Morlaix hokynáře, kterému nezbylo v krámě ani kousek chleba. Dozorci přihlíželi všemu nečinně; zakročovali jen tehdy, když byl obírán některý spoluvězeň, a to tak, že zbili - okradeného. (…) Galejník, kterého by šestiměsíční pobyt na galeji napravil, odchází po pěti letech jako nenapravitelný.
V osmnáctém století již naprosto převládly “suchozemské” galeje a trestanci se používali k těžkým pracem v lomech, dolech a přístavech, někdy také pro fyzicky náročnou práci v tropech francouzských kolonií a mrazech ruské Sibiře. Pracovní tábory ve Francii a Itálii odvozují své pojmenování - bagno - od cařihradských lázní, u kterých stálo vězení s otroky. Ve Francii bylo první bagno založeno v roce 1748 v Toulonu, další pak v Brestu a Rochefortu. Paradoxně byly francouzské galeje proslulé svou krutostí a brutalitou i po revoluci, za republiky a k odstranění nucených prací došlo z evropských států (kromě Ruska a stalinských režimů) nejpozději."