1.

Úvod

2.	Počátky a periodizace dějin inkvizice

3.	Inkviziční tribunál a jeho procesy

3.1.

Soudcové

3.2.

Obžaloba

3.3.	Vyšetřování

3.4.

Výslech

3.5.

Mučení

3.6.	Rozsudek a trest

3.7.	Autodafé a hranice

4.	Hon na čarodějnice

5.	Inkvizice ve 20. Století

6.	Čarodějnictví a magie

6.1.	Středověké představy o magii

6.2.	Magie lékařská a ochranná

6.3.	Magie jako zábava

6.4.

Hadačství

6.5.	Čarodějnictví

6.6.	Astrální magie a nekromancie

6.7.	Spiklenecké čarodějnictví

6.8.	Šamanské prvky čarodějnictví

6.9.	Světské i církevní čarodějnické procesy

6.10.

Renesanční mágové

7.

Závěr

8.

Poznámky

"
a) Středověké představy o magii
Isidor Sevilský ve svém díle Etymologie (ze 7. stol.) mluví o magii jako o “umu, který v mnoha místech a mnoha dobách dán lidem “škodlivými anděly” či démony”. Praví, že magi (čarodějníci) jsou známi jako malefici (škůdci, zločinci), neboť páchají velké zločiny – vnáší nepokoj do lidských myslí, pomocí kouzel zabíjejí lidi a balamutí je svými šalbami.
Isidor se však hlavně zabývá seznamem různých druhů magie, přičemž většina z nich jsou odrůdami hadačství či věštectví: geomancie je hádání ze země, hydromancie z vody, aeromancie ze vzduchu, pyromancie z ohně, inkantace (zaříkávání) používá slovních formulek; haruspex věští z vnitřností, augurové a auspexové (ptakopravci) sledují let a zpěv ptáků a další znamení téhož druhu, prostřednictvím nekromancie lze oživit mrtvé a klást jim otázky, astrologie usuzuje podle hvězd, atd. Když Isidor dokončí soupis těchto různých druhů magie, prohlásí, že všechny pocházejí ze zhoubného spojení lidských bytostí a nehodných andělů a v důsledku toho se jich mají křesťané vystříhat. Neupřesňuje, jakým způsobem ten který druh magie čarodějníci provozují, ale jeho komentář napovídá, že pokud čáry působí, je tomu tak díky démonické pomoci.
Na Isidora se odvolává spisovatel a teolog Hugues de Saint-Victor, který ve 12. století utřídil magii do jasně vymezených souborů, pěti skupin zvaných "mantice", které zahrnují 1. nekromancii a hádání ze všech čtyř živlů - země, vzduchu, ohně a vody; 2. ”mathematica”, která zahrnují hádání z vnitřností, ptakopravectví a užívání horoskopu, 3. "sortilegium" (tažení losů), "maleficium" (čáry) a "praestigium" (šalby). Zajímavé je, jak malefici (čaroděje) definuje: "Ti, kdož zaříkáváním či démonickými ligaturami anebo jinými škodlivými prostředky páší strašlivé skutky s pomocí či podporou démonů". Démoni inspirují a vzdělávají čaroděje a pomáhají jim. Hugues však také mluví o čarodějích, kteří uzdravují - remedia, a zvláštní procedury, o nichž se zmiňuje, by mohly být využity k léčbě. Zaříkávání a čáry jsou ve středověké Evropě běžnou praxí, zvlášť u léčitelů, kteří nemají univerzitní vzdělání. Hugues jako by naznačoval, že léčení stejně jako kletbu lze považovat za magii; čarodějové prohlašují, že léčí, způsobují však nemoc, ne-li těla, tedy alespoň ducha.
Johann Hartlieb v polovině 15. století ve své Knize veškerých zapovězených umění podává o magii podrobnější zprávu. Hartlieb, který sám byl adeptem některých okultních nauk, dospěl však k názoru, alespoň navenek, že jsou démonické a zavrženíhodné. Podává sice četné informace o tom, jaký mají účinek, na každém kroku však upozorňuje, že jsou škodlivé a člověk se jich má vystříhat.
Pro Isidora, Huguese i Hartlieba magie funguje - pokud opravdu funguje – toliko díky démonům, kteří ji vnukají lidem a učí je, a co je důležitější, plní jimi požadované skutky.
Na druhé straně se po celá staletí mělo za prokázané, že přirozený svět v sobě tají skryté síly, které mohou vyvolat neobyčejné následky. Jsou málo známy a jen těžko, nebo vůbec, se dají vyložit jako přírodní zákony . Zmínky o nich se objevují již ve starověku, např. ve spisech Plinia staršího. Znal je i sv. Augustin a věřila v ně většina vzdělaných lidí až do novověku. Výraz “magické” se pro ně objevuje až ve 13. stol. Koncem 15. stol. se Marsilio Ficino zmiňuje o magických silách hvězd a planet, které jsou skryty v rostlinách, drahokamech apod. a slouží lidem. Podle něho jsou to dary od Boha ukryté v lůně přírody.
Ve středověké Evropě se tedy sváří dvě protichůdná pojetí magie – démonická, která předpokládá vzývání démonů za různými účely; a přírodní, která může splnit stejné požadavky a která svoji moc těží ze skrytých sil přírody. Hranice mezi nimi je plynulá a velmi sporná."

Seminární práce z dějepisu na Gymnáziu J. G. Mendela.