1.	Společnost národů

2.	Původ Společnosti národů

2.1.	Původní členové Společnosti národů v roce 1920

3.

Symboly

4.	Cíle a práce Společnosti národů

4.1.	Zastavení války

4.2.	Zlepšení života a práce lidí na světě

4.3.	Odzbrojení

5.	Silné a slabé stránky Společnosti národů

6.	Úspěchy a neúspěchy Společnosti národů ve 20. letech

7.	Úpadek Společnosti národů

"Původ Společnosti Národů
První zmínku o jakémsi společenství národů popisoval ve své knize Nekonečný mír Emmanuel Kant (1795). Avšak nápad aktuální společnosti národů pocházel od britského ministra zahraničí Edwarda Greye. A tohoto nápadu se později nadšeně ujal demokratický prezident Spojených států Woodrow Wilson a jeho poradce plukovník Edward House, jako prostředku vyhnout se krveprolití, jako tomu bylo v první světové válce. Zároveň zamýšleli zvýšit vliv USA ve všech částech světa. Vytvoření SN byl vrchol Wilsonova „Čtrnácti bohů pro mír“, které představovali návrh podmínek pro ukončení první světové války.

V roce 1918 předsedal Woodrow Wilson mírové konferenci v Paříži. Stal se předsedou výboru, který vytvářel seznam „práv a pravidel“ pro mezinárodní organizaci, která měla zavazovat členské státy k dodržování především mezinárodního práva a sloužit k mírovému řešení mezinárodních konfliktů. Výsledný dokument se nazýval Pakt Společnosti národů. O méně než čtyři měsíce později, 29. dubna 1919, byla přijata finální verze smlouvy Společnosti národů a stala se tak součástí Versailleské smlouvy. Jejím podepsáním 28. června 1919 došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů.
Přes všechny Wilsonovy snahy založit a podpořit SN, pro které mu byla udělena v roce 1919 Nobelova cena míru, se Spojené státy kvůli jiným zájmům (orientace na vnitrokontinentální americkou politiku) odmítly připojit a tak se SN stala převážně evropskou institucí.
Podle přijatého statutu Společnosti národů se jejími zakládajícími státy staly ty, které se zúčastnily války proti Německu, včetně států nově vzniklých. Druhou skupinu tvořily státy, jež byly ke vstupu pozvány. Poražené státy byly zatím z účasti vyloučeny, aby mohly být později přijaty na základě dvoutřetinové většiny.

Původní členové SN v roce 1920
Argentina, Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Kanada, Chile, Čína, Kolumbie, Kuba, Československo, Dánsko, Salvador, Francie, Řecko, Guatemala, Haiti, Honduras, Indie, Itálie, Japonsko, Libérie, Nizozemsko, Nový Zéland, Nikaragua, Norsko, Panama, Paraguay, Persie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Jižní Afrika, Spojené Království, Uruguay, Venezuela, Jugoslávie

Základními orgány Společnosti národů byly Shromáždění zástupců všech členů společnosti a Rada společnosti národů, skládající se z pěti stálých členů (velmocí) a 4 nestálých, každoročně nově zvolených. Sídlo SN bylo v Ženevě, kde byl zřízen stálý sekretariát a četné specializované instituce. Právě Ženevu zvolil jako sídlo Woodrow Wilson kvůli nezávislosti Švýcarska. K vyřizování mezinárodních sporů byl zřízen rozhodčí soud v Haagu. Stálý sekretariát se sídlem v Ženevě registroval všechny smlouvy, které byly uzavřeny mezi členy Společnosti; byly mu podřízeny pracovní zákonodárství, zdravotnictví a mezinárodní správa bývalých německých kolonií, tureckých oblastí na Blízkém východě, Sársko, Gdaňsk a ochrana národnostních menšin. Do rámce SN patřily Mezinárodní úřad práce, jenž měl organizovat každoročně mezinárodní konference práce a Výbor hospodářský a finanční, který měl pečovat o rozvoj vzájemně výhodného světového obchodu."

Částečně čerpá z: http://history.czechian.net/otazky/NAHLEDY_otazky_22.html.