1.	Vývoj psychologie

1.1.	Wilhelm Wundt

1.2.	Předmětem psychologie jako studium oblasti vnitřních stavů

1.3.	Předmětem psychologie jako studium vnějších pozorovatelných a měřitelných reakcí člověka

2.	Hlavní směry psychologie v současnosti

2.1.	Psychoanalýza (freudismus)

"Hlavní směry psychologie v současnosti

PSYCHOANALÝZA (freudismus)
Zakladatelem psychoanalýzy byl vídeňský psychiatr Siegmund Freud. Hlavním pojmem, který by měl vysvětlit psychické jevy není podle Freuda vědomí, ale nevědomí, jehož významem pro celý psychický život a chování se celý život věnoval.
Za ústředního činitele duševního života považoval Freud:
- pohlavní pud; už od raného dětství zasahuje, usměrňuje a ovládá celý psychický život. Vše je zaměřeno na sexualitu, vše je bezprostřední nebo nepřímý výsledek těchto procesů;
- nevědomí; jeho poznání je podle S. Freuda důležité jednak pro pochopená různých jevů v psychice normálního jedince, jednak pro léčení duševních poruch – neuróz. Freud tvrdí. Že do vědomí jako druhotné sféry pronikají původně v podvědomí potlačované prvky. Právě toto potlačování, bránění prvkům pronikat z nevědomí do vědomí má za následek vznik různých psychických poruch. Zprvu S. Freud tyto poruchy dokazoval jen u hysterie, později svou teorii rozšiřuje i na oblast ostatních psychických poruch;

- vysvětlení příčin psychických poruch; psychoanalýza ho hledala v traumatizujících citových zážitcích, především z raného dětství a v konfliktech motivů. Psychologickou teorií se stal freudismus až později, kdy vyzdvihl do popředí problémy psychologie osobnosti, tužeb, motivů, činnosti instinktů aj.;
- odstraňování poruch; poruchy lze odstranit vlastní analýzou “duševního” života, hledáním potlačeného motivu a jeho zábran, potlačovatelů. Formou jakési “zpovědi” se analyzují sny, mimovolné projevy člověka, jeho tak zvané volné asociace.

Psychoanalýza jako jedna z lékařských teorií vznikla v rámci psychologie na konci minulého století a představovala zvláštní přístup k vysvětlování vzniku, podstaty a léčení neuróz metodou katarze neboli sebe očišťování. Zprvu to byla ryze lékařská disciplína a nekladla si ani za cíl být univerzálním psychologickým učením, které “odhaluje a vysvětluje spolu s mechanismem fungování lidské psychiky i zákonitosti vývoje lidské kultury, společnosti a civilizace”. Jak se psychoanalýza postupně rozvíjela a získávala popularitu a uznání v lékařských kruzích, ale i mezi psychology, jazykovědci, historiky, právníky, literáty, filosofy a sociology, začaly se její teze, poučky a principy používat v různých odvětvích společenských věd jako způsob vysvětlování individuálně osobnostních, kulturních a společenských jevů."

Vypracováno pro Veřejně správní akademii, Brno.