1.	Je zrcadlený obraz znakem?

2.	Imaginární a symbolické

3.	Vyjít od zrcadla

4.	Fenomenologie zrcadla: zrcadla neinvertují

5.	Pragmatika zrcadla

6.	Zrcadla jako protézy a jako kanály

7.	Absolutní ikony

8.	Zrcadla jako nezaměnitelní označovatelé

9.

O znacích

10.	Proč zrcadla nevytvářejí znaky

11.	Freaks: deformující zrcadla

12.	Prokatoptrická inscenace

13.	Duhy a faty morgány

14.	Katoptrická divadla

15.	Zrcadla, která „zmrazují“ obraz

"14. Katoptrická divadla
Pomocí zrcadel je možné pozměnit, násobit virtuální obrazy inscenovaných objektů, kombinací zakřivených zrcadel se dosahuje reálného zobrazení objektu. Zrcadel se tady užívá jako kanálu, ale pozorovatelk se na ně nesoustředím protože o jejich přítomnosti neví, má požitek z inscenace, jejíž povahu nezná. Zůstává tak pro něj pouhou vjemovou iluzí.

15. Zrcadla, která „zmrazují“ obraz
Eco představuje zrcadlo, které má schopnost zmrazit obraz, i když referent odešel, mizí vztah mezi precedentem a následkem. Hledá podobnosti mezi zrcadlovým obrazem a fotografií. Oboje zaznamenává objekt, ale zasažená deska vytvoří otisk či stopu, deska překládá světelné paprsky do jiné hmoty, pigmentu. Kanál ztrácí soudržnost, fotografie může být přenesena na různé hmoty. Není to ještě takové osvobození jako např. u Morseovy abecedy od materiálu, který použiju při její realizaci, ale názbak osvobození zde je. Tato různohmotnost fotografie způsovuje, že malé dítě se s fotorafií dokáže identifikovat až mnohem později, než se svým obrazem v zrcadle. Předškolní dítě obvykle fotografie chápe jako výrazy odkazující k obecnému obsahu, např. u fotografie ženy - typu identifikuje ženu – případ a nazve ji maminkou. Podle Eca se v tomto případě, kdy fotografii přisoudí vlastní jméno, jedná o semiózu. Následky těchto dětských omylů se promítají do naší pragmatiky fotografie, vzbuzují v nás pocit, že fotografie může lhát. U fotografie předpokládáme objektivního referenta, často se ale stane, že generické rysy fotografie převáží nad specifickými
V zrcadle vybírá zarámování člověk, který se do něj dívá, nevidí-li nohy, podívá se „dovnitř“ a nohy uvidí, fotografie je zarámovaná a další pohled, který by upřesnil obsah, nenabízí. Reference se pak stává polemikou možných obsahů a fotografie je tak semiozickým jevem.
Film, o kterém platí totéž, co bylo právě řečeno o fotografii. Jen obrázky se hýbou.
Jen živé tv vysílání by mělo podobný vztah s referentem jako zrcadlo. Toto srovnání otisků a zrcadlových obrazů vytyčuje určitý znak sémiotiky fotografického, filmového a tv obrazu. Každý otisk je projekce, funguje jako celek. Způsob interpretace otisku, který už je tu znakem, je tu podobný interpretaci deformovaných obrazů zrcadla, který však znakem není. Postupujeme na základě projekčních vztahů, rozměru v obraze musí odpovídat rozměr v objektu-typu (tedy obsahu), o kterém obraz vypovídá. Otisky tedy nejsou stejné jako zrcadlové obrazy, ale čteme je podobně, jako by jimi byly."

Práce obsahuje schémata.