Vliv psychických proměn dospívajících na kvalitu mezilidských vztahů

Kategorie: Psychologie

Typ práce: Seminárky/referáty

Škola: Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání, Brno

Charakteristika: Práce se věnuje psychickým i tělesným změnám dospívajících a popisuje vliv jejich změn na vztahy s rodinou, přáteli a ostatním okolím. Zpětně rovněž hodnotí vliv okolí na jejich vývojové změny.
Obsah:
1. Úvod
2. Vývojová psychologie
2.1 Obecná charakteristika dospívání
2.2 Puberta
2.3 Psychika v pubertě
2.4 Adolescence
2.5 Vzájemné působení dospívajících a vnějšího prostředí
2.6 Dospívání a škola
2.7 Vrstevníci v procesu dospívání
2.8. Mezilidské vztahy
2.8.1 Přátelství
2.8.2 Láska
3. Závěr
4. Použitá literatura
Úryvek z práce:
“ 2.4 Adolescence
Adolescence je fází postupného vyhraňování a stabilizace východisek sebeřízení. Podstatným úkolem adolescence je tedy dosažení úrovně zralé a kultivované osobnosti. Základní aspekty tohoto procesu jsou spatřovány ve dvou vzájemně se doplňujících a ovlivňujících procesech:
Jedny jsou vázány na postupující personalizaci či individualizaci, tj. uvědomění, restrukturaci a upevnění nové osobité struktury cílů, postojů, hodnot a projevů, druhé se vztahují spíše k problematice socializace a kultivace, tj. včleňování do užších i širších společenských vztahů. Probíhá volba a příprava na povolání, bývá dosaženo i nezávislosti na rodině, rozvíjí se empatie s vrstevníky, počínají heterosexuální vztahy, je nezbytné vyrovnat se s tlaky společenských norem, formovat osobní integrovaná východiska jednání a vytvořit si vlastní životní projekt.
Otázky týkající se vlastního "Já", jeho zařazení ve světě i společnosti tak nabývají zvláštního významu. Probíhá utváření a stabilizace sebepojetí a dalších východisek charakteru jako jsou základní soustavy postojů, ideálů a hodnot, o které se pak opírá rozhodování osobnosti.
To však neprobíhá v izolaci, ale v neustálé interakci s okolním světem, v tomto procesu jsou tedy určité poznatky a zkušenosti výběrově odráženy, přehodnocovány, či pouze akceptovány.
Adolescent tak především vlastní autokultivací dospívá k jedinečným, osobním a relativně stabilním strukturám vzorců vlastního prožívání a chování, které pak ovlivňují jeho další interakci s prostředím.
2.5 Vzájemné působení dospívajících a vnějšího prostředí
Z počátku ve světě dospívajících dominují především rodiče, pak sourozenci, spolužáci
a přátelé (u adolescentů i partneři). S věkem se zákonitě mění povaha interakce s okolím. V pubertě působí citová a názorová závislost na autoritách poněkud zpozdile, a tak se s narůstajícím pocitem dospělosti tyto vztahy k autoritám mění. Dospívající požaduje větší autonomii a změnu přístupu.
Tento příliv potřeby svobody, nezávislosti a samostatnosti vede k dostatku příležitostí ke konfliktům pubescenta s okolím. Nejen proto, že zpočátku ještě není plně schopen samostatného života, ale i proto, že jej okolí stále bere jako dítě.
Počátek dospívání se v procesu postupného osamostatňování většinou vyznačuje až křečovitými projevy snahy o nezávislost.
V poznávací oblasti mívá toto úsilí charakter názorové odlišnosti se snahou prosazovat své názory v diskusi s dospělými i za cenu konfliktů.
V emoční oblasti lze pozorovat negativismus například i v tom, že když dospělí projevují radost a nadšení, dospívající jsou demonstrativně vážní až apatičtí.
Z hlediska vůle se snaží nejen samostatně rozhodovat, ale často i tvrdošíjně uskutečňovat své vlastní záměry.
Naivní odpor a negace ve stádiu puberty je také jedním z důsledků krize identity, a třebaže dopadá především na učitele a rodiče, nepředstavuje většinou nějaký dílčí problém v rovině osobních kontaktů a vztahů, ale je součástí proměny generačního vztahu k dospělým. Ten může za nepříznivých okolností narůst až podoby antagonismu vůči autoritám vůbec.
Kritika pubescentů se obecně vztahuje na všechny dospělé, kteří jsou podle nich staří, zkostnatělí a nemožně zaostalí. Pokud si ovšem něčím nezískají jejich sympatie. Sociální vztahy pak bývají i dosti rozkolísané. Od vřelosti a bezmezného obdivu až po stálé rozepře
a konflikty.
Pubescentní vzpoura je naprosto normální jev, který má i svůj vývojový smysl. Usnadňuje vymanění se z dětské citové závislosti a zároveň je formou ověřování vlastních sil směřující k vytvoření zralejšího vztahu vůči starší generaci.
Většina psychologů vysvětluje pubescentní vzdor jako reakci na frustraci potřeby nezávislosti, svobody a samostatnosti.
V adolescenci pubescentní vzpouru nahrazuje stále více projev určený mírou osobní zralosti, která je postupně utvářena a upevňována v procesu sebezdokonalování. Adolescent tedy není zpočátku příliš společenský, protože potřebuje hodně samoty a soukromí, má však zároveň také potřebu dlouhých a zaujatých hovorů ve dvou či malé skupince, při nichž řeší nejen otázky smyslu života, ale trénuje také své samostatné komunikativní dovednosti
Zatímco pubescent se ještě styděl prolomit hranice sebe sama a vžít se do situace druhého
a vycházet z toho při svém projevu, tak adolescent přímo touží dosáhnout této polohy v intimnějších vztazích s přáteli či partnery.
Na prahu dospělosti se tak sociální vztahy rozvíjejí kvalitativně i kvantitativně. S rozvojem osobnosti se zklidňují i vztahy s rodiči a jinými dospělými.
Adolescent je již chápán téměř jako dospělý a vyžaduje se od něj i adekvátní chování, ale jen optimální rozvoj je zárukou, že dokáže samostatně překonávat všechny oslabující činitele
a vytvářet bariéry vůči nežádoucím důsledkům negativní zátěže."

Tweet

Diskuse