1.	Část teoretická

1.1.	Specifické poruchy učení a chování

1.1.1.

Specifické poruchy učení

1.1.2.

Specifické poruchy chování

1.2.	Známky pravděpodobné organicity u dětí

1.3.	Výběr nejužívanějších testových metod

1.4.	Jak se rodiče vyrovnávají s postižením svého dítěte

1.5.	Psychoterapeutická práce s postiženým dítětem

1.5.1

Psychologické služby pro rodiny s postiženým dítětem

1.5.2

Práce se sourozenci postiženého dítěte

1.6.	Dětská mozková obrna (DMO

1.6.1

Rozpoznání syndromu DMO

1.6.2

Psychologická problematika DMO

1.6.3

Nejčastější formy DMO

1.6.4

Léčení DMO

2.	Část praktická

2.1.	Rodinná anamnéza

2.2.	Lékařská diagnóza

2.3.	Práce rodinného asistenta

2.4.	Jirkovy výchovně-vzdělávací aktivity

2.5.	Test nazvaný “Tři přání"

"4. Jak se rodiče vyrovnávají s postižením svého dítěte

Když se rodiče dozvědí, že se jim narodí (nebo se již narodilo) dítě s určitým psychickým nebo fyzickým postižením, nastupuje pro ně nutnost vypořádat se s novou situací. S tím, že toto dítě pravděpodobně nikdy nebude žít normálním životem. Může se jednat i o postupné podezření a eventuální potvrzení postižení dítěte, např. o ztrátu sluchu nebo autismus. Může jít i o trvalé postižení, jako je cukrovka či nevidomost, nebo o nemoc, která přímo ohrožuje život, např. onemocnění ledvin. Nemusí se však zdaleka jednat o fyzické ohrožení života dítěte, jako třeba při dyslexii, ale i tak to znamená těžší a změněný život. Ať už se jedná o jakékoli postižení a jakýkoli věk dítěte, zpráva o něm jejími rodiči vždy otřese.

Způsob vyrovnávání se rodičů s touto situací je velmi různý, individuální a do značné míry závislý na mnoha vnějších okolnostech (postoj a ochota pomoci od širší rodiny, stabilita rodiny, přijímání dítěte svými sourozenci, ale i osobní víra rodičů), přesto však u většiny z nich probíhá v několika fázích:

1. fáze: Zvládnutí krize

- Rodiče jsou šokováni, zdrceni, strnulí. Obvykle vnímají pouze polovinu toho, co jim odborníci (lékaři, psychologové, učitelé) sdělují.
- Jsou naplněni obavami o život svého dítěte: Nezemře? Bude ještě někdy moci žít normálním životem?
- Mají strach, zmatkují, ztrácejí naději. Hlavu mají přeplněnou obavami a zavádějícími představami o životě, který mají před sebou. Proč my? Jak je to možné?
- Jsou zmateni, ochromeni. Přicházejí další otázky.Možná ani neví nic o daném postižení. Co je to? Jak se to stalo? Jak je to vážné? Jak je mému dítěti?
- Reagují neadekvátně, jsou vystrašeni. Důvěra v odborníky je uklidňující, ale může zároveň způsobit, že začnou pochybovat sami o sobě, o svých rodičovských schopnostech.
- Jsou smutní, připadají si podvedeni. Jsou zklamáni, že jejich dítě není normální.
- Jsou bezmocní, plni beznaděje. Co se dá dělat? Co pro ně můžu udělat já? K čemu to bude dobré?
- Hledají viníka: Proč? Čí to je vina? Byla to chyba nemocnice? Nehoda při porodu? Něco se opomenulo v době těhotenství? Je to dědičné? Nemohli jsme tomu nějak zabránit?
- Nastupuje hněv. Zlobí se na sebe, že tomu nezabránili nebo netrvali na časnější diagnostice, na doktory či učitele za to, že postižení dříve nerozpoznali.
- Nezvládají situaci. Mají potíže se spaním, jídlem, soustředěním. Potřebují čas a prostor, aby vstřebali své pocity a informace. Počáteční šok postupně odeznívá.

2. fáze: To nejhorší je už za námi

- Získávají důvěru ve vztahu k dítěti. Bez ohledu na počet odborníků jsou pro své dítě tou nejdůležitější osobou v jeho životě. Starají se o ně, a ono jejich lásku opětuje.
- Mají základní informace. V krátkém čase se toho dozvěděli hodně o postižení svého dítěte. Problém už není pro ně tak zničující, jak to zpočátku vypadalo.
- Naučili se poznávat svoje silné stránky. Vědí rovněž o silných stránkách svého dítěte.
- Začínají žádat o pomoc a podporu, a to jak od institucí (zdravotnických, sociálních a vzdělávacích) a odborníků, tak i od různých sdružení, svého partnera, rodiny a přátel."

Projektová seminární práce pro předmět Psychologie pro učitele - Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta.