1.

Úvod

2.	A co to vlastně tedy je ta primární protidrogová prevence

3.	Druhá otázka – co od prevence očekávají

"Převážná většina z nich se zaměřuje pouze na specifickou primární prevenci, tedy na podávání a zprostředkování informací, nejčastěji formou různých přednášek a besed ve školách, informačních letáků a brožurek apod.; o této formě si myslí, že je jí dost. Přitom se zdá, že jen poměrně malá část pochopila, že hlavní tíha celé této záležitosti neleží pouze a jen na škole, ale také na samotné rodině. Jen asi 10% uvedlo, že na toto téma hovoří i v rámci rodiny, a z dalších odpovědí bylo možno vysledovat i některé, dle mého soudu, negativní tendence v přístupu rodiny k drogové problematice typu :”Opovaž se užívat nějaký drogy. Jestli něco takovýho u tebe najdu, vyhodím tě z baráku!” Domnívám se , že tento tvrdě represivní přístup může vést pouze ke vzdoru a touze “ochutnat zakázané”; že tento rodič patrně nepochopil, že to, jestli jeho dítě bude nebo nebude zneužívat návykové látky, záleží do veliké míry také na něm a jeho přístupu, jak mu vysvětlí, že drogy nejsou nejlepší cesta životem, a jestli mu dokáže nabídnout výměnou něco lepšího (mnohdy stačí jen prostý zájem a porozumění, a to přece nic nestojí). Na místo přísných zákazů a hrozeb by tedy měl nastoupit přátelský rozhovor.
Podle mého by si primární prevence sice měla stát pevně za svým, že drogy jsou zlo a nejčastěji špatně končí, ale měla by také být schopna otevřeně přiznat, že droga může zpočátku být velmi příjemná, v čemž tkví její hlavní nebezpečí. Bude-li totiž tvrdit cokoli jiného, v okamžiku, kdy dítě drogu poprvé vyzkouší a zjistí, že je to vlastně fajn a super, přestane jejím tvrzením věřit, tzn. přestane věřit i oprávněným varováním.
Jen asi 10% výslovně uvedlo, že je důležitá funkce rodiny, její výchovné prostředí, zájem rodičů o svoje dítě a jeho aktivity, jejich přístup k němu a celková rodinná atmosféra.
Nespecifickou primární prevenci (tedy převážně nabídku jiných “rozumnějších” volnočasových aktivit, ať už v rámci rodiny, školy, různých zájmových kroužků či jiných kolektivů) zmínilo pouze asi 10% rodičů.
Zajímavý byl názor jedné paní učitelky, že dnešní děti a mládež toho o drogách ví nepoměrně více, než mnozí z dospělých ( s čímž souhlasím), a že by se proto tok informací neměl směřovat pouze na mladé, ale i na jejich rodiče, aby věděli, jak správně reagovat, když zjistí, že jejich dítě se dostalo do styku s drogou, a aby mohli správně vést osvětu doma (dítě jim těžko bude věřit, že drogy jsou špatné, když vidí, že jejich tvrzení stojí pouze na vratkém informačním základu).
Překvapivé bylo, že v účinnost opatření primární prevence (ale domnívám se, že zde většina operovala pouze s představou PP jako informací) věřilo jen asi 40% dotázaných. 15% výslovně uvedlo, že v PP nevěří (překvapivě více než polovina z nich byli lékaři). Objevovaly se názory, že podávání informací o drogách může “pokoušet”, být dobrým návodem, jak si s nimi začít."

Práce obsahuje tabulku.