1.

Úvod

2.

Jazyk

3.	Tonalita, výslovnost

2.1	Tonalita, výslovnost

2.2	Gramatika, pravopis

2.3	Vlastní jména

2.4	Počešťování vlastních jmen

3.	Význam úsměvu a přikyvování

4.

Stolování

5.	Individuální svátky (výročí úmrtí předků, Nový lunární rok

6.	Co si vyprávějí Vietnamci o svém původu

7.	Závěr – přijetí a uvědomění si odlišnosti kultur

“ S jazykem úzce souvisí osobní jména. Abychom mohli s někým utvořit přátelské vztahy, jeho jméno bychom měli znát. Vietnamské jméno se většinou skládá ze tří slabik (slov), ale mohou to být i dvě nebo čtyři, ale to už není tak časté. Tak si tedy rozebereme tříslabičné jméno. Slovo, které stojí na první pozici můžeme považovat za příjmení. Nejčastější příjmení jsou: Nguyễn, Trần, Vữ, Kim, Hoa, Mạnh…Z toho například příjmení Nguyễn a Trần patřila starým dynastiím panujícím ve Vietnamu. Na druhé pozici ve jméně je slovo, které může někdy pomoci určit pohlaví dané osoby. Pro označení ženy se užívá především slabika Thị, u mužů to může být Vặn, Hữu, popřípadě Liện apod. Některá slova na druhém místě neurčují pohlaví jednoznačně, jejich nositel může být žena či muž. Na posledním místě stojí vlastní jméno (tak je tomu vždy, i když je jméno čtyřslabičné), které se často liší podle pohlaví, ovšem nemusí tomu tak být vždy. Ženy dostávají názvy podle krásných věcí, květin apod. Například Lan (orchidej), Loan (fénix), Cúc (chryzantéma) a Ánh (paprsek). Muži jsou často pojmenováni podle různých hrdinských vlastností a ctností jako je Minh (jasný či bystrý), Ðức (ctnost, čest) nebo Dũng (statečný). Vietnamská jména jsou tedy vskutku velice nádherná a romantická. Z toho můžeme usoudit, že systém, jakým fungují vietnamská osobní jména, je zcela zásadně rozdílný od našeho. A abychom se mohli s vietnamskými spoluobčany domluvit, vytvořilo se zde také pravidlo oslovování v Čechách. Používáme českého oslovení pane, paní, slečno apod. a k tomu přidáme vlastní jméno, tedy slabiku stojící na konci slova. Ze jména Trần Vặn Quý tedy můžeme usoudit, že je to muž (podle slabiky Vặn) a oslovíme jej tedy „pane Quý“. Pravidlo je celkem srozumitelné, když jméno vidíme napsané, avšak v praxi už je to horší. Problémy pramení opět především z důrazu na intonaci. Když se nám někdo představí musíme dávat dobrý pozor, abychom dokázali odlišit která slabika je která, popřípadě co z projevu je vůbec jméno, jestliže s námi osoba hovoří vietnamsky a my tento jazyk opravdu dobře neovládáme. To ještě navíc většina vlastních jmen pochází ze sinovietnamské slovní zásoby, která je odlišná od vietnamštiny. To znamená, že ten kdo umí vietnamsky nemusí rozumět významům všech jmen. Například sinovietnamské Giang a vietnamské sông znamenají totéž – řeka. Protože se stará sinovietnamština původně používala pouze a jen mezi vyššími společenskými a vzdělanějšími vrstvami, nemusí už někteří lidé významy svých jmen znát.To je však něco co nás (v nepatrné míře) spojuje. My už mnohdy též neznáme význam svého křestního jména.
Jak je vidět, už jen pouhá vietnamská jména nám mohou dávat pořádně zabrat, proto je rozšířenou tradicí počešťovat je. To jest známý český zvyk: „Čemu nerozumím, to si přizpůsobím podle sebe.“ Pramení zřejmě ze strachu z neznámého. I má vietnamská spolužačka na základní škole pro nás byla Lenka Tranová, ačkoliv jak se jmenovala ve skutečnosti netušila možná ani sama paní učitelka. Nebo snad věděla, ale nedokázala to vyslovit. Nutno podotknout, že Lence toto oslovení nijak nevadilo. Snad byla i ráda, že jí její vietnamské jméno nekomolíme. Vzpomínám si na to , když jsme ji požádali, aby nám ho pověděla. Přišlo nám zcela nesrozumitelné a celkem zábavné, takže jsme se začali smát, Lenka se usmívala také.Přitom to mohlo být jméno v překladu velice krásné. Kdybychom věděli, že se jmenuje v překladu jasmín nebo orchidej, zřejmě bychom se nesmáli.Spíš by to v nás vyvolalo onu typicky českou závist, čímž bychom ji uvedli do rozpaků též. Lenka se však k překladu nedostala, jestli ho vůbec znala. Tehdy jsem si myslela, že jí to připadá směšné také, ale třeba to pramenilo z vietnamské tradice usmívat se neustále. Dozvěděla jsem se, že se smějí nejen, když mají radost, ale také aby zlehčili nepříjemnou situaci. Také to může být signál, že nerozumí ani slovo z toho, co jim chcete sdělit. Přikyvování hlavou spolu s úsměvem je opravdu projev neporozumění. To samozřejmě nepoučeného Čecha značně mate. Ale úsměv může odrážet také žal ze ztráty blízkého člověka nebo z nemoci.Tento zvyk vychází z principu slušného chování, který praví, že ostatní nesmíme zatěžovat svými problémy a nepříjemné zprávy se musí alespoň příjemně sdělit. Nezainteresovanému se však může zdát, že Vietnamci nemají žádné city nebo že jsou nesmírně krutí. Podle jejich morálky dále není vhodné obtěžovat někoho svými problémy a především není slušné upozorňovat někoho nahlas na jeho chyby. Věří, že vždy přijde správná chvíle, kdy dotyčný své chyby sám napraví. Důležité je hlavně neshodit dotyčného. Souvisí to se „ztrátou tváře“, která coby společenská instituce existuje v mnohých zemích Dálného východu. Pokud někdo na veřejnosti druhého zesměšní, bude posuzován jako bezohledný zlý člověk. Tím sám ztratí tvář. Pokud však musí Vietnamec poukázat na něčí chybu, řeší věc vždy nepřímo například s nadřízeným dotyčného.Výše postavení se těší velké vážnosti a úctě, avšak mají povinnost starat se o níže společensky postavené. Tedy sdělovat jim nepříjemné zprávy apod.Naproti tomu u nás je ceněno nebát se říct svůj názor nahlas. Jednání přes druhou osobu, tím spíše nadřízeného, by zase v českých kruzích mohlo být považováno za „žalování“, zatímco v jejich kultuře se to bere jako běžný jev."

Použito v roce 2007 na předmět Interkulturní výchova a vzdělávání na FPE ZČU.
Vzhledem k tomu, že se esej skládá pouze ze dvou odstavců, je méně přehledná, i když jinak je velmi kvalitní.