1.	Somatopedie - pojetí

2.	Paradigmata speciální pedagogiky

3.	Klasifikace pohybových vad

3.1.	Obrny centrální a periferní

3.1.1.

DMO

3.1.2.

Etiologičtí činitelé, forma spastická a nespastická

3.1.3.

Lehká mozková dysfunkce

3.1.4.

Léčba DMO

3.2.	Dětská obrna

3.3.	Mozkové záněty

"SOMATOPEDIE
Somatopedie - pojetí
Somatopedie je vědní obor speciální pedagogiky, který se zabývá výchovou a vzděláváním jedinců s tělesným a zdravotním postižením. Název oboru pochází z řeckých slov sóma (tělo) a paideia (výchova).
Paradigmata
Ve světě i u nás v posledních letech stále více vystupuje do popředí diskuse kolem rozdílného chápání termínu postižení. V analýze OECD (1994) týkající se pojetí speciální pedagogiky v různých zemích jsou uvedena čtyři paradigmata (Vítková M., 1998):
- Medicínský model vychází z biologicko-organických nebo funkčních příčin, což vede k medicínsky orientované péči. Cílem je překonání a léčba postižení.
- Model sociálně patologický: podle tohoto modelu nejsou základy integračních těžkostí biologické nýbrž sociální povahy. V centru pozornosti stojí otázka socializace a diskriminace podmíněná postižením.
- V modelu prostředí se hledá odpověd na otázku, jak změnit školu ve prospěch postižených žáků. Tomu odpovídá školská reforma, která v rámci vlastního kurikula poskytuje diferencované nabídky všem žákům podle jejich vzdělávacích potřeb.
- U antropologického modelu nejde v první řadě o zlepšení prostředí, ale o zlepšení interpersonální interakce. Východiskem je respektování idividuality, identity ajedinečnosti postižených, z něhož se odvíjí postoje učitelů, vychovatelů, spolužáků i širšího sociálního okolí.
V každé zemi neexistuje pouze jedno, ale i více pojetí termínu postižení a podpory postižení. Přesto se dá konstatovat, že bylo nalezeno významné paradigma změn (Bu“rli 1997). Postižení se považuje stále méně za neměnný stav individua, které vyžaduje stálou nabídku opatření. Mnohem častěji se vychází z toho, že stav postižení se může měnit podle účelové nabídky podpory, že potřebám jedinců s postižením nejlépe odpovídá kontinuum nabídek a že postižení mohou i a mají vést v co nejvyšší možné míře „normální" život.
To, co bylo řečeno v obecné rovině, platí plnou měrou i na problematiku výchovy a vzdělávání dětí a žáků s tělesným a zdravotním postižením.
Cesta k pochopení a hodnoceni dětí s tělesným postižením je dlouhá. Podstatným problémem dětí s tělesným postižením je to, že jejich postižení působí v mnoha směrech jako výrazné postižení, to znamená, že je na první pohled patrné. Nejtěžším případem je dětská mozková obrna (DMO). U těžších forem je postižena hrubá i jemná motorika, gestikulace, mimika, řeč, kreslení, psaní, všechny tvořivé i pracovní činnosti. Je to mimořádné ztížení životní situace jedince s tělesným postižením, protože nelze toho tolik vyjádřit, sdělit, neboť nejsou k dispozici diferencované výrazové možnosti. Postižení výrazu je podstatnou příčinou pro chybné hodnocení tělesně postižených dětí."

Jedná se o seminární práci na Technické univerzitě v Liberci do speciální pedagogiky.