1.	Úvod do studia literatury

1.1.

Autor

1.2.	Autorské role

1.3.	Biografický kontext

1.4.	Čtenář a fiktivní adresát

1.5.	Literární dílo

1.6.	Titul literárního díla

1.7.	Intertextovost

2.	Rým, eufonie, strofa

2.1.

Rým

2.1.1.

Rým sdružený

2.1.2.

Rým střídavý

2.1.3.

Rým obkročný

2.1.4.

Rým postupný

2.1.5.

Rým triádový

2.2.	Strofa a její typy

2.2.1.

Tercina (ritornel)

2.2.2.

Sapfická strofa

2.2.3.

Stance

2.2.4.

Siciliána

2.2.5.

Stance Spenserova

2.2.6.

Nona

2.2.7.

Decima

2.2.8.

Vícestrofické útvary (hrdinské dvojverší, elegické distichon, sonet, znělka Shakespearova, oněginská sloka, balatta, gazel, balada francouzská)

3.	Versologie

3.1.	Podstata verše

3.2.	Rytmus a metrum

3.2.1.

Realizace metra

3.3.

Stopy

3.3.1.

Stopy dvojslabičné, trojslabičné, čtyřslabičné

3.3.2.

Stopy podle pozice nositele metrického impulsu

3.4.	Česká metrika

3.4.1.

Verš logaedický

4.

Prozódie

4.1.	Prozodický systém tonický

4.2.	Prozodický systém sylabický

4.3.	Prozodický systém sylabotónický

4.4.	Prozodický systém časoměrný

4.4.1.

Daktylský hexametr

4.4.2.

Typy závazných (metrických) césur

4.5.	Verš volný

4.6.	Staročeský bezrozměrný verš

4.7.	Ustálené druhy verše

4.7.1.

Hexametr

4.7.2.

Senár, oktosylab, dekasylab

4.7.3.

Blankvers (Shakespearův blankvers)

4.7.4.

Endecasillabo

4.7.5.

Alexandrín

5.	Ukázky jednotlivých veršů a básnických forem

5.1.	Tónický verš

5.2.	Časomíra - hexametr

5.3.

Dekasylab

5.4.

Blankvers

5.5.	Endecasyllabo

5.6.	Alexandrín

5.7.

Ritornel

5.8.

Tercina

5.9.	Sapfická strofa

5.10.

Stance

5.11.

Siciliána

5.12.

Stance Spenserova

5.13.

Gazel

5.14.

Decima

5.15.

Sonet

5.16.

Shakespearova znělka

5.17.

Oněginská sloka

5.18.

Francouzská balada

"Rým, eufonie, strofa

Rým – je definován jako zvuková shoda dvou konců slov na konci veršů, poloveršů a v některých případech i syntaktických celků v próze. Systémové uplatnění rýmu není nezbytným znakem verše. Má v podstatě čtyři funkce:
• funkce eufonická, která je založena na opakování
• funkce rytmotvorná, která vychází rovněž z pravidelného opakování
• funkce sémantická, spočívající ve významovém zdůraznění rýmujících se slov
• umožňuje spojení veršů do vyšších celků (strofa, zpěv, celá báseň)
Asonance = pouze shoda koncových samohlásek

Rým, v němž poslední rýmující se slabika je teze = rým mužský; rým, v němž poslední rýmující se slabika je arze = rým ženský.
Jestliže se rýmuje kmenová část slova = rým štěpný; vztah odvozovacích přípon je nepříliš přesně spojován s hodnotícím termínem rým planý.
Konfrontují-li se v rýmu dvě slova, která sice znějí stejně, ale mají různý význam, jde o rým homonymní; pokud je rýmující se slovo obsaženo v druhém slově rýmu, klasifikujeme tento typ rýmu jako rýmové echo. Rýmy, které jsou založeny na částečné homonymitě konců slov považujeme za rýmy úplné; tam, kde se kombinuje asonance s shodou některé souhlásky, mluvíme o rýmu neúplném.
Je-li rým umístěn na konci metrické řady, je chápán jako koncový rým; rýmuje-li se např. konec poloverše a konec verše, jde o vnitřní rým.
Rým, který se vyskytuje v jinak nerýmovaném textu ojediněle, je nazýván sporadický rým.

Dělení rýmů podle způsobu, jakým jsou rozloženy ve vyšším celku textu (strofa, celá báseň):
1. rým sdružený – schéma a a b b
Nahoře bílo, dole bílo,
obilí v dálku se rozvlnilo.
Mlčí dávno zvon ke hřbitovu,
Válka lidí, rachot kovů.
(Josef Hora – Válka, Tonoucí stíny)
U tohoto rýmu jsou možné i varianty, jako je rýmování jen sudých nebo jen lichých veršů podle schématu a 0 a 0 nebo 0 a 0 a nebo a 0 0 a.
Svět padal s námi do propasti,
já neslyšel jsem hran,
poslední pil jsem kapky vína,
jež zbyly ještě v Kanaan.
(Jaroslav Seifert – Milostná píseň)"

Práce má zčásti heslovitou formu. Obsahuje velké množství dokládajících příkladů v podobě básnických ukázek.