1.

Historie.

2.

Princip.

3.	Vznik obrazu a jeho hodnocení.

4.	Součásti CT přístroje

4.1.	Zdroj záření

4.2.	Detektory záření

4.3.

Gantry

4.4.	Řídící a vyhodnocovací počítač

4.5.	Generace CT přístrojů

4.5.1.

První generace

4.5.2.

Druhá generace

4.5.3.

Třetí generace

4.5.4.

Čtvrtá generace

4.6.	Spirální CT

5.	Další možnosti CT

6.

Závěr

"1. Historie.
Výpočetní tomografie (computed tomography, computerised tomography) je způsob, jak matematickou rekonstrukcí získat z mnoha sumačních snímků snímek tomografický, tj. příčný řez. Zavedení CT do medicínské praxe přineslo nové diagnostické možnosti a bývá svým významem přirovnáváno k objevu rentgenových paprsků německým fyzikem Wilhelmem Konrádem Röntgenem v roce 1895. Stejně jako RTG i CT se rozšířilo velice rychle a dnes plní velice důležitou funkci při diagnostice v mnoha medicínských oborech.
Samotná teorie rekonstrukce tomografického (z řeckého tomeo – řezat) řezu z mnoha sumačních snímků byla vypracována Allanem Cormackem již v roce 1963. Vzhledem k náročnosti rekonstrukce na výpočetní sílu však uplynulo takřka deset let, než byl v praxi zkonstruován první použitelný tomograf - EMI Mark I sestrojený Godfreyem Hounsfieldem v roce 1972. V roce 1979 byla Cormackovi i Housfieldovi udělena Nobelova cena za medicínu. V roce 1986 byl firmou Bio-Imaging Research sestrojen první CT skener s kontinuální rotací TCT-900A, který již tehdy byl schopen rekonstruovat 3-4 snímky za vteřinu. Metoda kontinuální rotace (umožněná technologií slip-ring, viz níže) umožnila vývoj revolučního spirálního CT (taktéž níže). V roce 1999 pak Toshiba uvedla první tzv. Multi-Slice CT.

2. Princip.
CT využívá možnosti matematicky rekonstruovat pomocí počítače z mnoha sumačních snímků určité roviny řez v této rovině. Základem je tedy mnoho „klasických“ RTG snímků, ze kterých je rekonstruován výsledný řez. Na rozdíl od klasického RTG však není záření registrováno na film, ale je zachycováno pomocí systému detektorů připojených k počítači. Ten převádí analogový signál na digitální, který dále zpracovává a nakonec jej opět převádí na analogový (výsledný obraz). Stejně jako RTG je i CT zobrazením denzit. Naměřená data (jednotlivé snímky) jsou následně složitými matematickými postupy rekonstruovány do výsledné matice (viz obr 1). Ta bývá nejčastěji velikosti 512x512 bodů. Velikost závisí nejen na možnostech přístroje, ale také na požadovaném přínosu vyšetření. Spolu se zvětšováním matice prudce narůstá výpočetní náročnost a také čas nutný k získání dat a tím i radiační zátěž. Také je nutné si uvědomit, že každý pixel v matrici nepředstavuje dvourozměrnou jednotku, ale má také svou hloubku danou tloušťkou řezu. Proto se používá označení voxel (volume matrix element). Zvyšování rozlišení matrix bez současného ztenčení řezané vrstvy může přinést jen omezený efekt a často je spíše zdrojem artefaktů.

3. Vznik obrazu a jeho hodnocení.
Soustava rentgenky a detektorů se otáčí kolem pacienta a zaznamenává určitý počet snímků v průběhu 360°. U moderních CT přístrojů je odstup snímků 1° či méně, což představuje 360 či více zdrojových snímků pro každý řez. Čím větší počet primárních měření, tím kvalitnější je výsledná rekonstrukce. Výsledkem je hodnota pro každý voxel, která představuje průměrnou úroveň absorpce v objemu reprezentovaném tímto voxelem. Tato denzitní jednotka (Hounsfieldovo číslo [HU], CT číslo) vyjadřuje absorpci záření vztaženou k absorpci vody. Je tedy vyjádřena vzorcem"

Práce obsahuje schémata a fotografie.
Práce pro předmět Klinická biofyzika.