1.	Charakteristika a rozdělení

2.	Romantismus ve Francii

2.1.	Victor Hugo

2.2.

Stendhal

2.3.	Alexander Dumas

2.4.	Alfred de Musset

"Romantismus je umělecký směr 1. poloviny 19. století. Název je odvozen od francouzského „romantique“ (= romantický). Vzniká na přelomu feudalismu a kapitalismu jako výraz nespokojenosti, z touhy po svobodě, po ušlechtilých vztazích mezi lidmi. Staví se proti klasicismu a osvícenství, proti rozumu zdůrazňuje sílu lidských citů, klade důraz na fantazii, odmítá jakékoli estetické a duchovní normy. Námět ke svým dílům nachází v daleké minulosti a v dalekých zemích, inspiruje se dávnými bájemi, pohádkami a pověstmi. Hrdinou je jedinečný člověk, vyděděnec, strádající svou neschopností přiblížit se lidem, přizpůsobit se. Hlavním motivem romantických děl je konflikt mezi člověkem a společností. Východisko hledají někteří autoři v úniku do nezkaženého světa minulosti nebo přírody, do exotiky nebo fantazie, do mystiky křesťanství.
Existuje tzv. romantismus reakční, který hodnotí svět z pozic minulosti, častým je právě únik hrdiny od společnosti k přírodě. Naopak revoluční romantismus znázorňuje národní hrdost, bojuje za obrození a svobodu národů, zobrazuje společnost se snahou ji napravit.
Typickým literárním útvarem romantismu je román. Je to rozsáhlé epické dílo, zobrazující životní příběhy zpravidla většího počtu osob, které se v průběhu děje vyvíjejí. Staví na vypravování, které se objevuje již ve středověku, je psán národním jazykem, tedy ne latinsky. Je vnímán jako útvar představující jakoby skutečného člověka ve skutečném světě.
Francouzský romantismus byl hodně ovlivněn Velkou francouzskou revolucí (1789 – 1794) a následně napoleonskými válkami. Jeho nejvýznamnějšími představiteli jsou Victor Hugo, Stendhal, Alexander Dumas a Alfred de Musset.
Victor Hugo (1802 – 1885) byl básník, dramatik, romanopisec a esejista. Jeho lyrika je mnohostranná, tvoří ji verše intimní i vášnivě politické, najde se v ní oslava minulosti, satira na současnost i vize smrti a věčnosti. Její vrchol představují Kontemplace (1856). K vrcholům jeho epiky patří třídílný cyklus básní Legenda věků (1859, 1877, 1883), v němž Hugo zobrazil vývoj lidstva na jeho cestě za pokrokem. Náměty pro desítku svých dramat čerpal z francouzských, španělských a italských dějin. Jejich tématem bývá vše překonávající láska mezi dvěma lidmi, rozdělenými společenským postavením. Patří mezi ně Cromwell (1827), Hernani (1830), Ruy Blas (1838) a další. Nejznámější Hugovy historické romány jsou Chrám Matky boží v Paříži (1831) s romanticky rozpornou postavou zvoníka Quasimoda, Bídníci (Ubožáci, 1862) o uprchlém galejníkovi, Dělníci moře (1866), Muž, který se směje (1869) nebo Devadesát tři (1874). Hugo ovlivnil svým dílem celý evropský romantismus."