1.	Lidská fylogeneze a ontogeneze

1.1.	Biologická podmíněnost člověka

1.1.1.

Biologické základy psychiky

1.2.	Problém formování lidské osobnosti

1.2.1.

Dědičnost a prostředí

1.3.	Procesy utváření osobnosti

1.4.	Člověk a kultura

1.4.1.

Proces socializace

1.4.2.

Socializační vlivy

1.5.	Člověk a příroda

2.	Vnitřní obraz osobnosti

2.1.	Jak si uvědomujeme svět i sebe

2.1.1.

Stupně vědomí

2.2.	Já – integrující činitel duševního života člověka

2.2.1.

Vznik a vývoj vědomí já

2.2.2.

Sebepojetí – obraz sama sebe

2.2.3.

Aspirace, aspirační úroveň

2.2.4.

Sebehodnocení

3.	Vnější obraz osobnosti

3.1.	Chování – klíč k vnějšímu obrazu člověka

3.1.1.

Způsoby chování

3.1.2.

Základní dimenze chování

3.2.	Vnější obraz člověka

3.2.1.

Tělesné vzezření

3.2.2.

Výrazové projevy

4.	Motivace chování

4.1.	Problém motivace

4.2.	Motivy v kontextu pracovních vztahů

4.2.1.

Zdroje motivace

4.2.2.

Motivy pracovní spokojenosti

4.2.3.

Potřeba personalizace

4.3.	Motivy v kontextu pracovních vztahů

4.4.	Motivy v kontextu pracovních vztahů

5.	Biologická osobnostní dynamika

5.1.	Temperament

5.1.1.

Pojetí temperamentu

5.1.2.

Temperament a emoce

5.1.3.

Typologie temperamentu

5.2.	Biorytmy a osobnost

5.3.	Mozek a osobnost

5.4.	Chemismus organismus a psychika

5.5.	Psychobiologický model temperamentu

6.	Dynamická rovnováha člověka

6.1.	Proces psychické adaptace

6.2.	Adaptační dynamismy

6.3.

Frustrace

6.3.1.

Způsoby reagování na frustraci

6.4.	Emoce jako prostředky adaptace

6.5.	Vůle a adaptační zralost osobnosti

7.	Výkonové možnosti člověka

7.1.	Osobnostní předpoklady výkonu

7.2.	Inteligence

7.3.	Lidský mozek a jeho výkonnost

7.4.	Funkce mozku a problém uměleckého intelektu

7.5.

Tvořivost

7.6.	Změny produktivity práce a tvořivé činnosti

7.7.	Změny pracovních schopností v průběhu stárnutí

8.	Ontogeneze lidské psychiky

8.1.	Fylogeneze, ontogeneze, aktuální geneze

8.2.	Ontogeneze lidské psychiky

8.2.1.

Psychika jako evoluční proces

8.3.	Periodizace životní dráhy

8.4.	Senzitivní vývojová období

9.	Psychologické metody poznávání člověka

9.1.	Pozorování

9.2.

Rozhovor

9.3.

Anamnéza

9.4.	Psychologické testy

9.5.	Studium člověka v pracovní činnosti

10.	Patologie duševního života člověka

10.1.

Příčiny duševních poruch

10.2.

Klasifikace duševních poruch

10.3.

Poruchy prožívání

10.4.

Poruchy chování

10.5.

Poruchy intelektu

10.6.

Toxikománie a alkoholismus

11.	Zdroje lidského zdraví

11.1.

Smysl životosprávných korekcí

11.1.1.

Člověk jako psychosomatická jednota

11.1.2.

Význam pozitivního myšlení

11.1.3.

Souhrny a návody v pro praxi

11.2.

Adaptace člověka v náročných situacích

11.2.1.

Stres a jeho vliv na výkonnost člověka

11.2.2.

Psychosomatické reakce na stresy

11.2.3.

Reichovy zóny

11.2.4.

Pohybové a dechové korekce zátěží

11.2.5.

Protistresová organizace myšlení

11.3.

Vliv výživy na kondici člověka

11.3.1.

Cyklus zpracování látek a energií

11.3.2.

Vhodné a nevhodné skladby potravy

"2.2. Já – integrující činitel duševního života člověka
2.2.1. Vznik a vývoj vědomí já
Je to uvědomění sama sebe. Člověk se nerodí jako osobnost, až v průběhu života.
Obraz vlastního těla - vývoj vědomí začíná až vědomím tělového já. Po narození neodlišujeme své tělo od okolí. Reflexí vztahů mezi různými dojmy z těla vzniká stále zřetelněji uvědomělá struktura, tzv. tělové schéma (obraz vlastního těla) – důležité v dospívání (zájem o své tělo) – srovnává svůj vývoj s okolím, postupně „sebepříjímá“, ale může i vzniknout nespokojenost s vlastním tělem.

Vědomí jedinečnosti a identity – postupně se u nás vyvíjí vědomí sociálního já – až kolem 2,5 let si dítě začíná uvědomovat, že je sama sociální bytostí (sebereflexe), přispívají k tomu různé hry, kde se konfrontuje s dalšími jedinci. Člověk se mění z „impulzivního živočicha“ v „racionálního tvora“ hlavně díky řečové komunikace.

Funkce jazyka – tři funkce jazyka:
a) expresivní
b) signální
c) vysílací
- na vyšší rovině funkce deskriptivní – typická jen pro člověka, ale přidává se argumentativní – základ veškerého kritického myšlení.
• Pro přechod člověka od biologického individua je důležitá změna hodnotového systému.

2.2.2. Sebepojetí – obraz sama sebe
Uvědomování se sama sebe a ohraničenosti svého těla. Ke správné koordinaci je třeba správně vnímat rozměry svého těla.
Tělesná identita – hlavně v pubertě, člověk se srovnává s ostatními, přílišná nespokojenost může vést až k duševnímu onemocnění a ke snížené sebedůvěře.

W. Reich zjistil, že mnozí neurotičtí jedinci se vyznačují strukturami chování, které jim jakoby brání uvědomovat si sama sebe. Ukázalo se, že toto odumírání je spojeno s tenzí (napětím) určitých svalových partií (některé svaly jim ztuhly díky permanentnímu napětí). Člověk trpí charakterovou neurózou. Symptomy nejsou traumatizující, ale chrání před bolestí, před vniknutím světa do vědomí (člověk nemá pocity, charakter). Člověk s charakterovou neurózou má špatnou pohybovou koordinaci – má „koženost“ tam, kde je tělo sevřeno. Rozděluje to do sedmi prstenců:
1) oblast očí – jakoby maska na obličeji. Zbytek tváře se může usmívat, oči jsou ztuhlé. Trpívají tlakem v očích, bolestmi hlavy.
2) oblast uší, nosu a úst – neumí se usmát, kolem úst hluboké vrásky. Náchylní k nemocem horních cest dýchacích, bolívají je zuby, paradentóza."

Práce obsahuje tabulky, grafy a schémata.