1.	Právo v českých zemích 1848 – 1918

1.1.	Obecná charakteristika

1.2.	Bachovský absolutismus

1.3.	Období let 1860 – 1914

1.4.	Úřední sbírky zákonů

1.5.	Procesní právo

1.5.1.

Trestní řízení

1.5.2.

Nedostatky rakouského procesního řádu

1.5.3.

Rakouské vězeňství – negativní stránky

1.5.4.

Civilní řízení (základní rysy civilního procesu)

1.5.5.

Správní řízení (Výpraskový patent – Prügeltpatent /1854/)

1.5.6.

Trestní právo (trestní zákon z roku 1852 - tresty za zločiny, tresty za přečiny a přestupky, přednosti zákoníku)

1.5.7.

Horní právo

1.5.8.

Občanské a rodinné právo

1.5.9.

Rodinné a manželské právo po roce 1848

1.5.10.

Právní úprava hospodářství (živnostenské právo)

1.5.11.

Právo směnečné a obchodní, kapitálové společnosti (obchodní zákoník rakouský a obchodní společnosti, další právní úprava)

1.5.12.

Právo spolčovací a shromažďovací, právo koaliční

1.5.13.

Tiskové právo 1848 – 1948 – zákony a hlavní instituce (tisková novela z roku 1924)

1.5.14.

Práva jazyková (pokusy o jazykovou rovnoprávnost v letech 1848 – 1851, koncepce jazykové rovnoprávnosti ve fundamentálních článcích, rozdělení pražské univerzity, požadavek jazykové rovnoprávnosti jako součást českého politického programu)

"Práva jazyková
Pokusy o jazykovou rovnoprávnost v letech 1848 – 1851
1. kabinetní list císaře z roku 1848 přiznal právo užívat češtinu jako rovnoprávnost s němčinou
2. akt z roku 1848 – připustil rovnoprávnost jazykovou ve všech větvích státní správy a veřejného vyučování
K výkonu veřejných úřadů a soudnictví se vyžadovala znalost obou jazyků. Až do roku 1851 byla čeština vedle němčiny tzv. vnitřní úřední řeči (ve styku mezi úřady).
Rakouská ústava z roku 1848 stanovila, že se všem národnostem zaručuje nedotknutelnost národního jazyka. Nikdy nenabyla platnosti.
Kroměřížská ústava – uvedena these o rovnosti všech národů (i jazyka).
Březnová ústava z roku 1849 – obsahuje pouze větu o rovnosti národů (snaha zachovat nadřazenost němčiny).
Bachovský absolutismus zavedl výnosem ministerstva práv v roce 1852 v Čechách u soudů zvláštní řeč vnější (pro styk se stranami) a vnitřní (pro vnitřní úřadování).
Nástup liberalismu – prosincová ústava z roku 1867 obsahovala zásadu národnostní rovnoprávnosti.
Koncepce jazykové rovnoprávnosti ve fundamentálních článcích
V českém politickém hnutí hrála jazyková otázka hlavní úlohu (jazyková nespravedlnost = národní a politická nespravedlnost).
Fundamentální články z roku 1871 obsahují koncepci jazykové rovnoprávnosti. Předpokládaly vytvoření územních celků (okresů), které by ve sféře správní, soudní i volební byly jednojazyčné. Také se předpokládalo, že si každá obec zvolí svůj úřední jazyk s tím, že pokud 20% obyvatelstva tvoří jinojazyčnou menšinu, budou její jazyková práva plně respektována.
Stremayerova nařízení z roku 1880 pro Čechy a pro Moravu potvrzovaly dosavadní praxi a tzv. vnější jazyk úřední se řídil jazykem podání. Ponechával se jako vnitřní jazyk německý.
Pražákova nařízení z roku 1882 vrchnímu soudu obsahovala nařízení, že u některých soudů slezských se má přijímat česká podání a u krajského soudu v Těšíně a soudů okresních v jeho obvodu se mají přijímat podání česká a polská.
Pražákova nařízení z roku 1886 umožňovala, aby úřední vyřízení české se nemuselo překládat do němčiny."