1.

Úvod

2.	To, co není

3.	Co by mohlo být

4.

To, co je

5.

Závěr

" Ostatně již Aristoteles říkal, že umění, jakožto naprosto esenciální část našich životů, by nemělo zobrazovat to co je, ale to co by mělo a mohlo být. V tom souhlasím, o tom umění totiž je. Není jen pouhým nazíráním na realitu, je vyjádřením vnitřních hodnot umělce.
Poprvé jsem si důležitost toho, co „není“ uvědomila, když jsem pročítala knihovnu mé starší sestry a mezi mnoha knihami tam narazila na dějiny umění. Zaujal mě obraz od německého gotického malíře Grűnwalda, který na jeho dobu až moc expresionistický. Jeho jediný obraz, který kdy namaloval zobrazoval ukřižovaného Krista, ale v porovnání s běžnými obrazy tohoto typu, jeho Ježíš vypadal jako by opravdu absolvoval všechno, co měl: z hlavy mu crčela krev, měl polámané kosti, byl mírně promodralý, pobičovaný a podviživený, s obří ranou v hrudi. Docela morbidní obraz, ale uznávám, že tak by asi člověk vypadal. Jen si nedokáži představit, že křesťané přijdou unavení z práce, že půjdou najít „duchovní útěchu“ v kostele a jsou nuceni se dívat na něco, co připomíná hodně detailní fotku umučeného z Osvětimi. Překvapuje Vás, že to byl jeho jediný obraz, a že je téměř neznamý? Samozřejmě, že ne. My totiž nechceme vidět to, co je. To přece známe, potřebujeme v našich životech i něco, co by být mohlo, nějakou naději. Potřebujeme snít, a když nám někdo naservíruje krutou realitu, nelíbí se nám to. Proto se potřebujeme bavit, proto jsou televize i film velmi mocná média. Ukazují, jaký by svět mohl být. A nacházíme v nich jakousi relaxaci, nemusíme řešit vlastní problémy. Stačí, když vyřešíme, jestli si Dona Isabela má Juana Fernandeze vzít, a nebo mu dát košem. Nemusíme řešit, co bude zítra k obědu, nebo z čeho zaplatíme nájem. "

Pokuněkud příliš vyzrálý text na žákyni 6. třídy. Potřebuje drobnou korekturu.