1.	Vymezení sledované problematiky

2.	Geopolitické aspekty evropského starověku

3.	Geopolitické aspekty hlavních událostí středověku

4.	Geopolitický vývoj evropských zemí v raném novověku

5.	Geopolitický vývoj evropských zemí v období nacionalismu

6.	Nové geopolitické ideologie v Evropě konce 19. a 20. století

7.	Geopolitické faktory a moderní evropská integrace

8.

Závěr

"5. Nové geopolitické ideologie v Evropě konce 19. a 20. století
Kromě nacionálních koncepcí se v 19. století v Evropě rodí i celá řada dalších myšlenek a představ o uspořádání společností jednotlivých států a jejich okolí. Jednou z nich je i kon-cepce německé hegemonie v oblasti Střední a Jihovýchodní Evropy založená na principu tzv. kulturní nadřazenosti a běžněji označovaná jako Drang nach Osten, přestože se jednalo o ex-panzi nejen na Východ (německy Ost), tj. do Ruska, ale i na Jih směrem na Balkán a do Osmanské říše (prostor ovládaný Němci měl sahat přes Ukrajinu a Balkán až do Persie/Íránu a Střední Asie). Pokus prosadit tuto geopolitickou koncepci v praxi patřil k spolupříčinám I. i II. světové války.
V podobném rozsahu a v obdobném stylu nicméně německé Drang nach Osten předsta-vovalo ve světě a v Evropě spíše výjimku. Svým charakterem je mu blízká mnohem starší ruská geopolitická snaha expandovat k „Teplému“ moři (kterým se myslí moře Středozemní či méně často Indický oceán) datovaná už do dob Kateřiny Veliké (18. století) a v novodobé éře pouze aktualizovaná a upravená na základě jazykové a náboženské blízkosti Rusů k některým balkánským národům (zejména Srbům). Aspekty „vzájemnosti“ či „bratrství“ ji ovšem od německé koncepce spočívající v přesvědčení o vlastní určité kulturní nadřazenosti a naopak méněcennosti potenciálně ovládnutých národů dosti zásadně odlišuje.
Ještě mladší než německá a mnohem méně propracovaná byla koncepce italská. Italové částečně doufali v obnovení Římské říše a z vytvoření svého prostoru v zemích Středomoří (které by se tak opět změnilo v „Naše“ moře, tj. Italů). Na rozdíl od německého však kladl dů-raz na historické vazby.
Francouzský pohled na uspořádání Evropy se od výše zmíněných odlišoval poměrně skromnými vlastními ambicemi. Francouzi si přáli Evropu „svobodných“ (nezávislých) národů, přičemž pro sebe žádali v podstatě pouze právo na sjednocení se svými krajany (tzv. belgická a lucemburská otázka, částečně později i otázka západních částí Švýcarska), možnost vytvořit z Němců na pravém břehu Rýna víc navzájem odlišných národů a získat levý břeh Rýna (včetně Alsaska) hovořící sice německy, ale duševně se považující za francouzský. Tato politika ostatně představovala stejně jako v ruském případě pouze nepatrné upravení tradičních geopolitických plánů datovaných v případě Francouzů do doby kardinála Richelieu.
Rovněž Britové zůstávali konzervativní a snažili se především, aby v roztříštěné Evropě nevznikla žádná síla schopná ji celou ovládnout. Nakonec se ukázalo, že britskou a francouz-skou koncepci lze spojit (roztříštěnost a národní celky), což v obou světových válkách přispělo k formování důležitého britsko-francouzského spojenectví.".