Úvod

1.	Afrika jako kolébka člověka

2.	Rané kultury oblasti úrodného půlměsíce

2.	1. Zemědělská revoluce a formování prvních civilizací

2.	Starověk Blízkého východu

2.	3. Středověk Blízkého východu

3.	Černá Afrika před a Za raného kolonialismu

3.	1. Příčiny přetrvávání vesnických a městských kultur v Africe

3.	2. Černá Afrika za nástupu Portugalců

3.	Afrika, matka černých otroků

3.	4. Nové evropské thalassokracie raného kolonialismu

3.	5. Kolonizace „ostrovů“

4.	Blízký východ od 16. do I. poloviny 20. století

4.	1. Blízký východ pod nadvládou osmanských Turků

4.	2. Francouzi v severní Africe

4.	3. Osmanské dědictví

4.	II. světová válka na Blízkém východě

5.	Rvačka o Afriku

5.	1. Pronikání a vláda Evropanů v černé Africe v 19. století

5.	2. Výsledky „rvačky o Afriku“

5.	3. Pohledy na kolonialismus v černé Africe

6.	Dekolonizace

6.	1. Konec kolonií

6.	2. Názvy nezávislých států černé Afriky a Blízkého východu

6.	3. Hranice a spory o ně v černé Africe a na Blízkém východě

6.	4. Vlajky dekolonizovaných zemí

7.	Destabilizace

7.	1. Kontinent (bez)naděje?

7.	2. Nedemokratické režimy černé Afriky a arabských zemí

7.	3. Oblasti secese a separace v Africe a arabských zemích

7.	4. Regionální struktury moci v černé Africe

7.	5. Role černé Afriky a arabských států ve světě

Závěr
Použité a doporučené zdroje

“2. RANÉ KULTURY OBLASTI ÚRODNÉHO PŮLMĚSÍCE

Po prostudování této kapitoly budete znát:
• hlavní starobylé kultury severní Afriky a Blízkého Východu;
• základní okolnosti vývoje těchto kultur;

Klíčová slova této kapitoly:
- Egypt, Mezopotámie, Palestina
- Jordán, Nil, Eufrat, Tigris
- civilizace

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly:
2,0 + 2,0 hodiny (teorie + řešení úloh)

2. 1. Zemědělská revoluce a formování prvních civilizací
Odchodem části moderních lidí z Afriky se těžiště hlavních dějinných událostí přesouvá severněji, do oblasti Blízkého východu zahrnujícího úrod-nou oblast ve tvaru půlměsíce mezi Nilem a řekami Eufrat a Tigris v Mezopotámii /Blízkém východě/. Důvodem byly zřejmě opět klimatické změny. Vysychání stepí nutilo kmeny v Mezopotámii, Egyptě a v Levantě sít divoce rostoucí druhy obilnin i v místech, kde se přestaly vyskytovat nebo původně vůbec nevyskytovaly. Přirozené prostředí tím stále méně uspokojovalo jejich potřeby, až si vypěstovali plnou závislost na rolnictví. Souběžně se konaly i pokusy s ochočením (domestikací) zvířat.

Příklad
Dodnes některé druhy zvířat samy vyhledávají přítomnost člověka, aby se živily v jeho sídlištích odpady. Jedná se např. o krůty, vepře či psy. Domestikace mnoha jiných dalších druhů zvířat se naopak nezdařila. Patří mezi ně především gazely či ženetky, přičemž důvody netkví nutně v nepřizpůsobivosti těchto živočišných druhů.

Nutnost starat se trvale o pole či o pastviny přivedla kulturu prvních zemědělců k usedlému, případně polokočovnému způsobu života. Lovecké tlupy tak nahradily lidnatější vesnice. Nejstarší lidská sídliště tohoto typu hospodaření pochází z cca roku 9500 př. Kr. z Abú Huraje (Sýrie). Nejstar-ším trvale obydleným místem s tradicí dlouhou přes 10500 let je však od roku 8500 př. Kr. Jericho (Palestina). Hradbami bylo obehnáno již kolem roku 8000 př. Kr., kdy ho už lze považovat za město, či za civilizaci (ve smyslu civilizace = městy vybavená kultura).
Usedlý způsob života nicméně přinesl menší soběstačnost při získává-ní některých surovin (které se v okolí nevyskytovaly) a tím větší závislost na dovozu zboží zvenčí, což byl počátek obchodu.


Dalším přelomovým obdobím bylo 6. tisíciletí př. Kr., kdy se na něko-lika místech „úrodného půlměsíce“ objevuje znalost využívání mědi a ke-ramiky (hrnčířství). Krátce poté začíná v Mezopotámii stavba zavlažovacích kanálů spojená s osídlováním této oblasti zemědělci stejně jako o cca 500 let dřív v okolí Nilu a Jordánu. Předpokladem pro rozvoj těchto oblastí byla schopnost lidí stavět a udržovat složitou síť zavlažovacích kanálů. To však nezvládly samotné vesnice, ale pouze jejich seskupení. Než tyto složitější celky vznikly (možná z donucení pokračujícím vysycháním okolních stepí), záplavy a další potíže spojené se životem v okolí úrodných ale nebezpeč-ných velkých toků širšímu využívání okolní krajiny bránily.
Po vzniku prvních vesnických uskupení se záhy ukázalo, jak výhodná tato spolupráce je. Úrodnější říční nivy dávaly vyšší množství potravy, než kolik jí rolníci sami stačili spotřebovat. Nadbytek pracovní síly, možná prv-ní v lidských dějinách, umožnil zrod vrstvy obyvatel, která nemusela přímo pracovat na poli nebo pro potřeby zemědělství (řemeslníci). Z ní se rekruto-vali první „profesionální“ kněží zastávající kromě modlitebních úkonů i role soudců a správců. Protože od vzniku obchodu nemuseli žít tam, kde se po-traviny vyráběly, vybírali si k životu i místa pro zemědělství nevhodná, ale schopná je uchránit před barbarskými nájezdníky nebo před jiným nebezpe-čím. Jak obyvatelstvo v těchto sídlech rostlo, měnila se v města a pozdní zemědělské kultury v rané městské.
První městské státy vznikly zřejmě v okolí Jordánu, ale mohutné městské kultury až mnohem později zřejmě pod vládou Sumeru v Mezopotámii. Paradoxem zůstává, že kultura raného Sumeru podle všeho nevznikla v úrodných oblastech Asie či Afriky (případně v jejich okolí), ale že šlo o kulturu lesní z některé mnohem vzdálenější oblasti.

Příklad
Důkaz o příchodu Sumerů už jako vyspělé civilizace lze najít jednak v jejich schopnosti používat písmo do samého počátku jejich přítomnosti v Mezopotámii (tzn. že ho objevili před svou migrací do Mezopotámie) a „horečce“ ve stavbě měst, která se rozhořela po jejich příchodu. Pokud tedy znali města i písmo ve své staré, pro nás utajené vlasti, jak k jejich objevu dospěli? Podle architektonického stylu jejich raných budov lze vážně soudit, že nepřišli z Jordánska, kde v té době městské kultury existovaly jako jediné na světě...


2. 2. Starověk Blízkého východu
Éru městských států prožíval ve stejné době jako Mezopotámie či Jordánsko i Egypt. Na rozdíl od Sumeru byla jeho prvotní kultura autochtonní (původních obyvatel), ale nijak se směrem svého vývoje nelišila od Mezopotámie. Ve srovná-ní s ní zde však o cca 500 let dříve, kolem 3 tisíciletí př. Kr. došlo ke sjednocení znesvářených městských států a vzniku dvou království, z nichž se záhy stalo krá-lovství jediné: Egypt. Egypt prokazoval úžasnou odolnost v boji s okolními kme-ny a kulturami, které toužily po jeho bohatství. Zatímco v Mezopotámii sjednoce-ní představovalo v podstatě neustálou výměnu jedné civilizace za druhou (Akkad, Asýrie, Novobabylónská říše, Médská, Perská...), kultura v okolí Nilu případné dobyvatele vstřebala, aniž se jí to nějak vážně dotklo.
Přitom se projevovaly snahy Egypta expandovat na východ do Jordánska i do Mezopotámie. V 8. století př. Kr. se však i Egypt rozpadl a jeho někdejší říše se stala kořistí nových mocných národů.
Mezi ně patřili i severní, poměrně noví sousedé Egypťanů. Neoplývali sice moci vojenskou, ale jejich duchovní vliv obstál i v soupeření s Peršany či Řeky. Jde o hebrejské kmeny, které dorazily do Jordánska kolem roku 1200 př. Kr. Na-razily zde na původní filištínské a kana´anské obyvatelstvo, které si za krále Saula podmanily a za krále Davida pokračovaly v další expanzi. Po smrti Davidova syna Šalamouna se jednotný stát rozpadl na dvě království (Izrael a Judeu), což byl luxus, který si Hebrejci nemohli dovolit. Jejich vlast se stala terčem egyptského útoku a vzápětí asyrského a babylónského. Při něm, resp. při povstání proti oku-paci, v roce 597 př. Kr. odvlekli vítězové do zajetí část obyvatel. Namísto asimi-lace však diaspora vyvolala v Hebrejcích náboženskou sebereflexi a předzna-menala nástup fenoménu židovství/judaismu. Jako vláční spojenci Peršanů se po vzniku Perské říše směli Židé vrátit zpátky do Svaté země. Tam na ně narazili i řecko-makedonské síly během tažení proti Peršanům."

Práce byla ponechána v původním formátu.
Obsahuje mapy a schémata.