1.

Úvod

2.	Kapitola č.1: Člověk a trestný čin

3.	Kapitola č. 2: Psychopatie a kriminalita

4.	Kapitola č. 3: Psychopatie, učení a adaptace

5.	Kapitola č. 4: Psychopatie, alkoholová a nealkoholová závislost

6.	Kapitola č. 5: Výkon trestu odnětí svobody

7.	Kapitola č. 6: Penitenciární přístupy k odsouzeným psychopatům

8.	Kapitola č. 7: Psychopatie a resocializace

9.	Kapitola č. 8: Psychopatie a recidiva

10.

Závěr

“Kapitola č. 8: Psychopatie a recidiva

Nebylo by rozumné, kdyby cílem resocializačního působení na odsouzené vůbec, tedy i na jedince s psychopatickou strukturou osobnosti, byla snaha vězeňských pracovníků za každou cenu odstranit výskyt neadekvátních reakcí, konfliktů a mimořádných událostí v nápravně výchovných ústavech. Vzhledem k osobnosti psychopatů je nutné s těmito jevy počítat, ale v rámci profesionálního přístupu k těmto jedincům je důležité mít je pod kontrolou a pracovat s nimi. Jinak řečeno, bezkonfliktní chování osob s psychopatickou abnormitou osobnosti v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody nemůže být cílem penitenciárního působení.
Efektivnost penitenciárního působení na odsouzené psychopaty lze v souladu s účelem výkonu trestu odnětí svobody hodnotit pouze z pohledu snižování kriminality a tím i recidivy. U chronických recidivistů je určitým úspěchem i snižování intervalů mezi jednotlivými tresty, resp. prodlužování jejich pobytu na svobodě a snižování míry nebezpečnosti trestných činů, kterých se dopouštějí.
Značná část recidivistů páchá trestnou činnost pod vlivem alkoholu. Ve skupině 92 recidivistů, kterým autor věnuje pozornost, byl zjištěn alkohol v době spáchání trestného činu u 65,8 % psychopatů a u 19,5 % těchto jedinců bylo prokázáno užití psychotropních a omamných látek. Tito recidivisté prošli specializovaným oddělením pro psychopaty Nápravně výchovného ústavu v Plzni. U 66,9 % z nich se podařilo zastavit jejich další kriminální činnost.
Na svobodě je pro lidi propuštěné z vězení jakýkoliv kontakt s bývalým spoluodsouzenými značně rizikový. Ti, kteří mají kam složit hlavu, mají zájem pracovat a jsou motivováni k řádnému životu, nevyhledávají své kolegy, s nimiž se poznali za mřížemi, ale naopak velice rychle se snaží zapomenout. Někteří z nich vyvíjejí i značné úsilí, aby jejich okolí neznalo jejich minulost.
Silně kriminálně narušení recidivisté, z nichž poměrně velká část nemá kde bydlet, nemá finanční prostředky a jediný možný způsob uspokojování svých potřeb vidí v páchání trestné činnosti, naopak kontaktují bývalé spoluodsouzené, o nichž jsou přesvědčeni, že jich lze využít a především svést k páchání dalších testných činů.

Závěr:
Z nespokojenosti velké části společnosti lze usuzovat, že dosavadní preventivní opatření jsou neúčinná, že v mnoha případech i sebepřísnější zákonné represivní zásahy se míjejí účinkem, a že efektivnost resocializačních aktivit včetně účinnosti trestu odnětí svobody není na požadované a potřebné úrovni.
Otázkou zůstává co učinit pro to, aby začala kriminalita postupně klesat. Důležitou roli hraje samozřejmě prevence kriminality, ochrana obyvatel před „kriminálníky“, potažmo psychopaty, odstrašující příklady apod. Boj s trestnou činností a postupné potlačování tohoto nežádoucího společenského jevu patří mezi nejdůležitější úkoly policie, prokuratury, soudů, vězeňství, zákonodárných sborů, státních orgánů, školství, výchovných institucí, zdravotnictví, vědeckovýzkumných pracovišť, náboženských společností atd. Přitom nesmíme zapomenout, že nezastupitelné a prvotní místo v ovlivňování ontogenetického vývoje jedince má rodina."