1.	Vývoj předmětu sociální psychologie

1.1.	Vývoj hledání základních determinant sociálního chování

1.2.	Charakteristika sociální psychologie

1.3.	Dva základní problémy sociální psychologie

2.	Socializace

2.1.

Definice

2.2.	Socializační působení

2.3.	Druhy vývojových změn v důsledku socializačního působení

2.4.	Mechanismy socializace

2.5.	Základní formy socializace

2.6.	Malá sociální skupina jako základní činitel socializace

2.7.	Sociální evoluce (vývoj) člověka

2.7.1.

Novorozenecké období

2.7.2.

Kojenecké období

2.7.3.

Batolecí období

2.7.4.

Předškolní období

2.7.5.

Školní období

2.7.6.

Období dospívání

2.7.7.

Častá a střední dospělost (20 - 30 let)

2.7.8.

Pozdní dospělost (40 - 45 let do zhruba 65 let)

2.7.9.

Stáří

3.	Sociální učení a jeho mechanismy

3.1.	Sociální učení

3.1.1.

Koncepce dvojího podmiňování

3.1.2.

Základní formy učení podle Bandury a Walterse

3.1.3.

Podmínky učení

4.	Sociální motivace

4.1.	Složky motivace

4.2.	Okruhy motivů

4.3.	Koncepce objasňování pojmu motivu

4.4.	Šest hlavních modelů chápání pojmu motivace (podle H. Thomae)

5.	Sociální interakce a sociální percepce

5.1.	Chyby objevující se v sociální percepci

5.2.	Percepční faciliace

5.3.	Sociální interakce

5.3.1.

Formy vztahů

6.	Teorie komunikace

6.1.	Rozdělení komunikace

6.2.	Formy mezilidské komunikace

6.3.	Psychologické funkce komunikace

7.	Psychologická teorie sociální skupiny

7.1.	Sociální struktura a dynamika malé skupiny

7.2.	Délka existence skupiny

7.3.	Dělení skupin podle počtu členů

7.4.	Faktory určující přijetí skupinového cíle

7.5.

Kooperace

7.6.	Vymezení pojmu skupina podle manželů Sherifových

7.7.	Podstatné znaky malé skupiny

7.8.	Klasifikace malých skupin

7.8.1.

Skupinové normy a sankce

7.9.	Hlediska dodržování norem skupiny

8.	Sociální postoje

8.1.	Charakteristika postojů

8.2.	Klíčové otázky v problematice zkoumání postojů

8.3.	Měření postojů

8.4.	Metody měření postojů

8.5.	Vytváření a změny postojů

8.6.	Mechanismy, kterými se postoje utvářejí

8.7.	Změny postojů

9.	Přijímání odpovědnosti a prosociální chování

9.1.	Přijímaní odpovědnosti

9.2.	Prosociální chování

9.2.1.

Okolnosti zvyšující pravděpodobnost vzájemné podpory a snižují riziko zneužití prosociálního chování

9.2.2.

Institucionalizované prosociální chování (dobrovolnictví)

"SOCIÁLNÍ INTERAKCE A SOCIÁLNÍ PERCEPCE

- po obsahové stránce spořívá sociální charakter lidského poznávání v tom, že jeho předmětem jsou jiní lidé, společenské skupiny nebo společenské produkty
- sociální percepce je však takové sociální poznávání, které je širší než pouhé vnímání jiných osob, a to ve dvojím ohledu. Předně se neomezuje jen na vnímání, nýbrž zahrnuje i další poznávací procesy, dále se neomezuje jen na jednotlivé osoby, ale zahrnuje i skupiny.
- Subjektem i objektem sociální percepce může být jak jedinec, tak skupina.
- sociální percepce (vnímání) je vyjádřena závislost vnímání na sociálních faktorech, resp. na sociální zkušenosti
- Vnímání osob a mezilidských vztahů, vliv na rozvoj soc. percepce mají osoby z nejbližšího okolí (rodiče, učitelé) později záměrným vzděláváním, psychoterapií i biologický základ ji ovlivňuje
- každý člověk vidí věci jinak. To jak vidíme svět závisí na našich zkušenostech
- vnímání a interpretace skutečnosti jsou určovány aktuálními motivy a zkušeností a jsou tak v podstatě naučeny v průběhu sociálního vývoje individua.
- Předmětem sociální psychologie v oblasti percepce pak, kromě studia sociálních faktorů ve vnímání, je především studium vnímání osob mezi sebou, tj. studium vnímání jako faktoru v poli mezilidské komunikace a interakce.
- Vnímání je určováno očekáváním vnímajícího
- Faktor očekávání se projevuje prakticky v selektivitě, fixaci, organizaci a akcentaci vnímání, což jsou v podstatě čtyři základní funkce sociální percepce
- Obsah vnímání je dán fixací na zkušenost

Chyby, které se objevují v sociální percepci:

- jsou přirozenými tendencemi naší psychiky
- mohou zavinit chybné vnímání

1. haló efekt: upřednostňování prvního dojmu
2. logická chyba – určitá osoba je hodnocena na základě nějakého předsudku, zvláště toho, že lidé s určitými pozitivními vlastnostmi jsou naprosto „dobří“ a naopak lidé s nějakými negativními vlastnostmi jsou naprosto „špatní“.
3. efekt mírnosti/shovívavosti – sympatické osoby a sám sebe hodnotí člověk v pozitivních vlastnostech výše a v negativních níže. Zvláště vysoké ocenění se dostává těm, o nichž je posuzovatel přesvědčen, e mu jsou nějak podobné.
4. atraktivnost a neatraktivnost: zda-li vnímáme osobu pěknou/nepěknou hodnotíme příznivěji/nepříznivěji"

Práce má heslovitý charakter.