1.	Obecná charakteristika myšlení

2.	Formy myšlení

2.1.

Pojem

2.2.

Úsudek

2.3.

Soud

3.	Řešení problémů

4.	Individuální zvláštnosti myšlení

4.1.	Samostatnost

4.2.

Pružnost

4.3.

Bystrost

5.	Socializace

6.

Paměť

7.	Lidský mozek

8.	Operační systémy

"Obecná charakteristika myšlení

Psychologické přístupy k problémům myšlení jsou novějšího data. Až do konce 19. století se myšlením zabývali filosofové. Myšlení je zprostředkované a zobecněné poznání objektivní reality. Začíná tam, kde je smyslové poznání nedostačující nebo kde smyslové poznání není možné. Umožňuje nám poznávat podstatné vlastnosti a vztahy jevů skutečnosti, cílevědomě usměrňovat praktickou činnost, řešit úkoly, předvídat chod událostí. Tím, že myšlení odkrývá vzájemné souvislosti skutečnosti, že hlouběji postihuje podstatu je nejvyšším stupněm poznávacích procesů. V posledních letech se na myšlení z psychologického hlediska díváme buď jako na nástroj stále efektivnějšího přizpůsobování se změnám prostředí, nebo jako na regulátor lidského myšlení.

Formy myšlení

Představují řečovou podobu, v níž člověk zachytává a prostřednictvím myšlenkových operací vyjadřuje výsledky svého myšlení. Rozeznáváme tři formy myšlení:
-pojem; považujeme ho za základní formu lidského myšlení. I když si to neuvědomujeme, vždy myslíme v pojmech. Pojem definujeme jako odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí člověka. Vyjadřujeme ho slovem nebo skupinou slov. Psychologie si všímá procesu tvoření osvojování a používání pojmů u jednotlivců a u skupin lidí. Pojmy jako součást psychického života konkrétních lidí rozdělujeme na obecné a zvláštní. V obecných pojmech se odrážejí znaky, které jsou vlastní všem předmětům zahrnutým v daném pojmu. Chceme-li poznat, ovládnout obecný pojem, musíme poznat i jemu „podřízené“ zvláštní pojmy. Nemůžeme si myslet, že někdo ovládá pojem „živočich“, nezná-li různé konkrétní druhy živočichů a nemá-li názorné představy o těchto živočiších. Z toho vyplývá, že kdo si chce osvojit pojem, musí si nevyhnutelně osvojit celý souhrn poznatků o předmětech, na které se daný pojem vztahuje, v jejich dynamickém vývoji;
-soud; je základní akt nebo forma, kterou se myšlenkový proces uskutečňuje. Vyjadřuje vztah mezi pojmy, odráží ve specifické formě stupeň lidského poznání. K soudům docházíme vlastním myšlením, nebo je přebíráme od jiných lidí, z knih, časopisů apod. Podle toho, jak soudy odrážejí objektivní skutečnost, jak vyjadřují vztah k jiným lidem, jsou buď pravdivé nebo nepravdivé, vyjadřují-li takový vztah, který mezi objektivními jevy ve skutečnosti neexistuje;
-úsudek; vyjadřuje vztah mezi dvěma nebo více soudy. Soudy z nich vychází úsudek, se označují jako premisy. Úsudek je takový vztah mezi myšlenkami, jehož prostřednictvím dostáváme z jedné nebo několika myšlenek myšlenku jinou, která je výsledkem obsahu výchozích myšlenek. Konečný výsledek, ke kterému v procesu usuzování dospíváme, se nazývá závěr. Např. ze soudů„ Kovy jsou elektricky vodivé a měď je kov docházíme na základě usuzování k závěru: Měď je elektricky vodivá.

Řešení problémů

Proces myšlení začíná v takových situacích, kdy se před člověkem v jeho životě a činnosti objeví nový cíl, nová skutečnost, na jejíž řešení již nestačí dosavadní zkušenosti a způsoby realizace. Takovéto situace nazýváme problémovými.
Myšlení však není možné omezit jen na řešení problémů. S myšlením se setkáváme už při vytyčení úkolů, při vyjádření a zformování nových problémů. Často se stává, že najít a zformulovat problém si vyžaduje větší rozumové úsilí než ho vyřešit. Ale i když se myšlení neredukuje jen na řešení problémů, přece jen se neefektivnější formování myšlení uskutečňuje právě v procesu řešení problémů. Potvrzují to výzkumy, v nichž byla pokusná osoba postavena do situace „objevitele„, výzkumníka určitých „příliš těžkých„ problémů.
Ukázalo se, že právě v takovýchto případech se nejlépe pěstuje myšlení člověka, myšlení skutečně samotné, schopné překonávat těžkosti."

Práce v některých částech cituje webové stránky: http://www.fee.vutbr.cz, http://uoc.chemi.muni.cz.