1.

Úvod

2.	První pracovní zkušenost

2.1	Sociální percepce osob

3.	Druhý a třetí příklad z pracoviště

3.1	Sociální komunikace

3.2	Typ komunikace na pracovišti

4.	Čtvrtý příklad ze školy

4.1	Sociální a věkové rozdíly komunikátorů

5.	Pátý příklad ze zahraničí

5.1	Jazyková bariéra

5.2	Stereotypy o cizincích

6.

Závěr

“ Má první pracovní zkušenost s sebou nesla řadu překvapení. Určitě si každý z nás už v dětství dokázal představit jak to chodí v práci a to nejen z filmů, z vyprávění ale i z vlastních zkušeností. Já jsem například celkem často chodila k mé mámě do práce, pracovala jako státní úředník a budova kde pracovala byla velice stará a tak zvláštně voněla. Už při příchodu do budovy kdy mě velmi starý vrátný uvítal slovy „Ahoj Janičko, za maminkou? Za maminkou?“ jen jsem vždy kývla a rozeběhla se do schodiště, abych se vyhnula další konverzaci. Pak při vkročení do kanceláří, kde sedělo cca 6 úřednic v mámy věku jsem se nemohla ubránit odpovědí na otázky jak mi to jde ve škole, že jsem vyrostla, že už je ze mě slečna a jestlipak už mám nějakého „kamaráda“. Svým způsobem jsem tam chodila velice ráda, protože si člověk připadal vždy středem pozornosti, ale na druhou stranu mi to neskutečně vadilo a obtěžovalo.
A zde se dostávám k těm překvapením s mou první pracovní zkušeností, kdy jsem opravdu středem pozornosti nebyla, spíš tak nějak na obtíž. Bylo to v personální agentuře, kam jsem nastupovala jako operátor personální databáze, kde mou pracovní náplní bylo vkládat životopisy do databáze. Samozřejmě jsem nikdy před tím s žádnou databází nepracovala a proto pro mě bylo trošku obtížné se rychle s databází naučit pracovat, což ale opravdu nechápaly mé kolegyně a jakožto služebně nejmladší kolegyni mi to dávaly značně najevo.
Předsudky, které jsem si nesla z mých předešlých setkání s pracovním prostředí, zde nehráli velkou roli, spíš by se tato situace dala nazvat jako tzv. „Golem efekt“, kdy mé kolegyně ze mě chtěli udělat absolutně neschopnou a nezkušenou bytost a to se jim pomalu, ale jistě dařilo. Samozřejmě k tomu používaly různé druhy komunikačních technik, neverbální počínaje, kdy různou mimikou dávaly najevo, že mi to opravdu nejde a verbální, kdy má nadřízená po prvním týdnu práce neváhala s negativním hodnocením. Opravdu to nebylo pro mě motivující a po těch pár dnech jsem vážně uvažovala, že skončím. Ale jak jsem pochopila po dalším týdnu bylo toto jejich chování určitou taktikou jak se chovat k nováčkům, dle mého názoru ne moc povedenou, jelikož nejen že jsem neodešla, ale zaťala jsem zuby a snažila se všem dokázat, že s tak jednoduchou prácí jako vkládání životopisů si dokážu nejen bravurně poradit, ale že mám i na víc. Takže po měsíci jsem se dostala na pozici konzultantky klientského servisu a se šéfovou se z nás staly dobré kamarádky.
Pokud bych měla shrnout příčiny nedorozumění mezi mými kolegy a mnou, určitě to byl ten nešťastný prvotní přístup čili tzv. „sociální percepce osob“, kdy v prvé řadě se jim moc nelíbilo jak vypadám, nemyslím si, že bych byla nějakou extrémně pohlednou ve svých 19ti letech, ale určitě jsem sebevědomí měla vysoké, což nemuselo být sympatické mému okolí a dalším aspektem nedorozumění byly určitě zkušenosti a předsudky, kdy ony samy si prošli tímto nemilým uvítáním při nástupu, kdy jim bylo dáváno najevo, jak jsou „neschopné“, takže tu samou techniku „přivítání“ používaly pro další nově nastoupené."

Obsahuje hrubé pravopisné chyby.