1.	Vznik hradu

2.

Hradby

3.	Zabavování majetku

4.

Šachy

5.

Pověst

"Koncem 14.století získali Velhartice sňatkem páni z Hradce. Když v 15. století zachvátily České království husitské náboženské války, podařilo se panu Menhartu z Hradce obratným politickým manévrováním, aby se hradu vyhnuly veškeré vojenské akce. Po skončení válek nechali majitelé obklopit hrad na svou dobu moderními hradbami opatřenými baštami a chráněnými hlubokým příkopem. Po husitských válkách nastalo v zemi dočasné bezvládí. Pan Menhart z Hradce, nejvyšší zemský úředník nechal převézt do bezpečí Velhartického hradu české korunovační klenoty. Tuto situaci zneužil k nátlaku na budoucího krále Jiříka z Poděbrad.
Bitvou na Bílé hoře roku 1620 začala v Evropě 30-ti letá válka. V českém království došlo k rozsáhlému zabavování majetků poražené protestantské šlechty.Majetek pak snadno získávali příslušníci vítězné katolické strany. Tímto způsobem přešel hrad do majetku špaňelského dobrodruha, podplukovníka Martina Hoeff de Huerty. Mezi Rajským domem a Jižním palácem nechal postavit pohodlnější zámecké křídlo. Po smrti Martina de Huerty střídalo velhartické panství často své majitele. Pod jejich správou však hrad spíše chátral.

Na místě bývalého podhradí byly vysázeny v době národního obrození modříny. Chystá se tam skanzen bývalých podhradních domků.

ŠACHY

Oblíbenou hrou na tomto hradě byly šachy. Oblíbené byly proto, že ukazovaly jistá postavení ve společnosti. Hra vznikla pravděpodobně v druhé polovině 6.století v severozápadní Indii. Z jižní Asie se hra šířila do světa několika směry. Do Evropy se dostaly přes Egypt, Persii a Maroko. V 11.století znali šachy Italové, Španělé, Němci, Angličané i obyvatelé českých zemí. V díle Annales Pergaviennes čteme:" Mezi dary, které Vratislav roku 1083nabízel Viprechtovi Grojskému na pomoc v bojích byla skvostná šachovnice z křišťálu a slonové kosti znamenitého díla..."Šachy se staly velmi rozšířenou hrou.Na každém panském sídle bychom mohli nalézt krásné šachovnice, často i znamenitého díla.

POVĚST O PANU HUERTOVI
A SIROTČÍ LOUCE

Jednoho rána vyhlédl pan Huerta z okna a na louce pod hradem spatřil dívku. Pásla kozičku. "Ta louka mi dosud nepatří"uvědomil si rozezleně. Odpoledne již vedl dráb děvče i se dvěma bratry na hrad."Milost" klečeli a prosili. "Jsme sirotci, přijdeme o naši jedinou obživu." Marně. Pan Huerta jim zaplatil hrncem ovesné kaše a dodal:"Můžete si ho nechat- na památku." Sourozenci se vrátili domů . Bývalo těžko v oné válečné době. Mnozí velhartičtí sousedé často sami trpěli nouzí. Děti musely prodat kozičku, kterou neměly kde pást. Brzy nato zemřely hlady. Lidé nemohli víc než Huertovo jméno rozezleně drtit mezi zuby. I na něho však přišla spravedlnost.Kdykoliv nastal čas kosení louky, přišla velká voda a odnesla mu všechnu trávu."