1.	Konflikt ve Rwandě

2.	Ohnisko konfliktu Hutuů a Tutsiů

3.	Vrchol všech potyček

4.	Přístup ostatních států

5.	Konečné řešení problému

"2. Stať
Hned první otázka, která asi člověka napadne, bude asi kdo za tím celým konfliktem stojí. Někdo si může myslet, že to celé vzniklo jen kvůli vzbouřeným Hutuům, jiný zase, že za to mohou Tutsiové, kteří spáchali atentát na prezidenta. Z mého pohledu však tví problém v něčem úplně jiném, a vnikl už mnohem dříve. S dělením na Hutu (původní obyvatelstvo, které se zabývalo zemědělstvím) a Tutsi (nájezdníky z jihu, kteří se do této oblasti přistěhovali a podrobili si hutujské usedlíky) se nic dělat nedalo – vzniklo samo, na základě skutečné odlišnosti těchto skupin. Ale vzhledem ke dlouhé době, která uplynula od chvíle, kdy tyto dvě skupiny na území Rwandy žijí, se rozdíly postupně stíraly a mizely (vzájemným míšením obyvatelstva), ale i přesto se stále zachovávalo rozdělení na Hutu a Tutsi. A tou osudovou chybou, která způsobila další neshody těchto dvou kmenů, je podle mě pouze a pouze následné stranění belgických kolonizátorů jednomu z kmenů. Belgičané totiž po celou dobu jejich nadvlády stranili Tutsijským obyvatelům, avšak v době získání autonomie a odchodu kolonizátorů ze země předali vládu Hutuům. Hutuové se posléze začali mstít Tutsiům, pod jejichž nadvládou žili značně dlouhou dobu, a první konflikty byly na světě.
Potyčky mezi Hutu a Tutsi přetrvávaly dlouhou dobu, ale vrcholu dosáhly roku 1994. Tehdy mělo dojít k uzavření mírové dohody mezi tutsijským a hutujským lidem. K této dohodě ale nakonec bohužel nedošlo, a to z důvodu spáchání atentátu na letadlo Rwandského prezidenta Habyarimana. Spekuluje se, zda za tímto atentátem stojí Tutsiové, kteří se takto chtěli Hutuům pomstít (prezident Habyariman byl Hutu) či Hutuové, kteří chtěli takto získat záminku k bojům. Já sám se přikláním spíše ke druhému názoru. K tomuto atentátu došlo dne 4. dubna 1994 a od této chvíle nastaly největší boje mezi hutujskými a tutsijskými kmeny. Docházelo k organizovanému vraždění Tutsiů a umírněných Hutuů (jak jsme také mohli vidět ve filmu Hotel Rwanda, kde hoteliér – umírněný Hutu – poskytoval azyl své tutsijské manželce a tutsijským přátelům). A to je ohavnost nad ohavnosti. Přeci jen se dá ještě pochopit, že jeden kmen bude brojit proti druhému znepřátelenému kmeni. Ale jako zcela nepochopitelné mi přijde vyvražďování vlastních soukmenovců.
Jako naprostý vrchol těchto konfliktů vidím postoj OSN a ostatních států, hlavně Francie. Tyto státy (či organizace v případě OSN) poslaly sice do Rwandy svá vojska, aby uklidnila nepokoje, ale po chvíli se ukázalo, že jejich úkol byl jediný – dostat ze země bílé obyvatele a turisty, a opět se stáhnout. Na to, že se zde vraždí dvě černošské skupiny, a že již téměř jeden milion obyvatel zbytečně zahynul, se nějak zapomnělo. OSN od toho problému dala ruce pryč. A co víc, v tomto konfliktu se začala angažovat Francie, a to poněkud nešťastným způsobem – místo toho, aby se snažila uklidnit nepokoje mezi Hutu a Tutsi nějakým rozumným způsobem, tak ještě přilila olej do ohně tím, že začala naprosto cíleně vyzbrojovat hutujské hnutí Interhamwe, tzv. Ozbrojené síly Rwandy (FAR) a hutujské milice. Masakry a vyvražďování Tutsiů díky tomu pokračovaly vesele dál, a ostatní národy v čele s Francií a OSN tomu jen nečinně přihlížely."