1.

Úvod

2.	Zašpinění barev

2.1.

Picasso

2.2.	Georges Braque

2.3.	Ztvárňování přírody

2.4.	Jasný obraz

3.

Shrnutí

" Je také jisté, že Picassa významně zaujala svoboda uměleckého ztvárnění která přímo vyzařovala z afrického umění. Picasso byl jeden z prvních objevitelů a kupců černošského umění. Právě proto se někdy o této době mluví jako o “černošském období”.
Samotný Pablo Picasso vystřídal mnoho stylů. V roce 1908 mu bylo 27 let a měl za sebou několik různých období. Jeho barcelonské počátky, mimořádně oslnivé, třebaže poměrně tradicionalistické vystřídalo “modré období”(1901-1904), kdy maloval téměř monochromní obrazy. Záměrně studené a pochmurné ladění souznělo se silně pesimistickou inspirací plnou soucitu s lidským utrpením: neduživé děti, otrhaní žebráci a mrzáci. Poté se dostal do období “růžového” (1904-1906) s poklidnější tématikou. Období jehož vrcholem je slavné plátno Kejklíři (1905). Pak přišel “přelomový” rok 1908, kdy si osvojil techniku zcela odlišnou od předchozích stylů. Vzdal se čistých, intenzivních barev a omezil se na neutrální, většinou tlumené tóny (hnědé, okry, zelené, šedé)
Na této nové cestě se k Picassovi brzy přidružil mladý malíř mimořádně zaujatý Avignonskými slečnami, Georges Braque (1882-1963). Oba umělci se snažili vrátit zobrazovaným předmětům hutnost a pevnost, vlastnosti nebezpečně ohrožené impresionistickým zvažováním světla. Oba proto usilovali o vystižení příznačných forem daných předmětů, pomíjeli při tom podružné detaily a systematicky z nich vyvozovali základní geometrická tělesa: mnohostěny, válce, kužele, koule atd.
V tomto směru navazovali na umění mistra z Aix, který k tomuto ztvárňování přírody přímo nabádal. Rozcházeli se s ním v bodě jiném, neméně důležitém. Cézanne (mistr z Aix) doporučoval “zdůrazňovat atmosféru”, zatímco Picasso a Braque ve svých obrazech naopak atmosférické jevy potírali obávajíce se, že naruší formy náhodnými reflexy a dokonce zvyšovali v krajinách horizont aby omezili účinky světla na minimum. V druhé polovině roku 1909 neváhali nejenom rozkládat velká základní tělesa v řadu menších, ale ještě lámat jejich obrysovou linii.
Když se Picasso i Braque zprostili vžitého celistvého monokulárního vidění, neváhali zobrazit týž předmět z několika zorných úhlů. Tento způsob jak podat o předmětu jasný obraz s sebou nesl však i jisté nevýhody. Bylo například nesnadné rozpoznat která plocha patří ke kterému objektu. Oba umělci si byli brzo těchto nevýhod vědomi a snažili se je eliminovat. Po roce 1911 se v obrazech začaly objevovat prvky napomáhající divákovi pochopit obraz (houslové kolíky a zvukové otvory dávaly na vědomí, že se jedná o housle atd.) Tato tvůrčí metoda přispívala k lepšímu chápání obrazů a ukázalo se že je i ideálním faktorem lokálního tónu,který si kubisté přáli zachytit. Později (1912) si Picasso i Braque uvědomili, že je mnohem snazší a věrohodnější nalepit na obraz kousek papíru dokonale imitujícího příslušný materiál."