1.	Proces výchovy v životě člověka

1.1.	Pedagogika

2.

Děti

2.1.	Štěstí dětí

2.2.	"Programování" pomocí řeči

2.2.1.

Výběr a formulace slov

2.3.	Role rodičů

3.	Dítě v neúplné rodině

3.1.	Jeden nebo dva rodiče?

"Celým životem jsme provázení procesem výchovy. Části svého života je člověk vychováván (dítě) a nebo se aktivně podílí na výchově (rodič, učitel). Proto o výchově (edukaci) hovoříme jako o celoživotním procesu. Duchovním otcem této myšlenky nebyl nikdo jiný než J. A. Komenský. Věda, která si dala za cíl se touto problematikou zabývat je pedagogika. Předmětem pedagogiky jako vědy jsou právě procesy, konstrukty a realita výchovy. Samotný termín pedagogika pochází ze starého Řecka, kde byl slovem paidagógas označován otrok, který se staral o výchovu syna svého pána a doprovázel ho do školy. Přenesením významu ze starořečtiny do antické latiny získal označení paedagogas význam jako učitel, vychovatel. Široká nepedagogická veřejnost má o pedagogice „ jasno “- je to soubor návodů a postupů, které uplatňují ve škole učitelé při výchově. Z toho také pramení zjednodušování procesu výchovy a pedagogiky samotné, laickou veřejností ve smyslu: pedagog(učitel) je od toho , aby „ nalil “ do hlavy vědomosti mému dítěti a vychoval mi z něj řádného člověka. Pokud se to nepodaří , hledají se viníci a někteří rodiče rádi házejí vinu na školu, na konkrétního učitele, na systém vzdělávání, ale nikdy nehledají vinu v sobě. Neuvědomují si , že učitel není paidagógas a že výchova dítěte , než ho svěříme do výchovy škole začíná už v samotné rodině.
Děti jsou naše zrcadla ve kterých vidíme , pokud si to uvědomujeme a chceme to vidět, naše vlastní chyby. Chyby, které si neseme svým životem a zrcadlí se v nich to, jak jsme byli sami vychovávání. Dítě je jako nepopsaný list a je velmi vnímavé na to, co se kolem něj děje. Dítě je štěstí a šťastné dítě je štěstím svých rodičů. Zkusme si tuto větu obrátit a říct, že šťastné rodiče budou mít šťastné děti. Jsme však šťastní, my dospělí? Nezužujeme si pohled na štěstí jen jako na úspěch v zaměstnání, na hromadění peněz? Pokud se nám toho nedostává v míře jaké by jsme chtěli, jsme nešťastní. Jsme-li nešťastní, šíříme , aniž by jsme si to uvědomovali pesimismus, jsme podrážděni a mnohdy v takovém stavu jednáme se svými dětmi.
Kdykoli v kontaktu s dětmi užíváme řečové moduly, zasahujeme až do jejich podvědomí a ačkoli to nemáme v úmyslu, určitým způsobem je programujeme. Kolikrát jsme od svých rodičů, a sami to pak řekli svým dětem slyšeli:“ty jsi nemehlo, lenoch, jsi hloupý“? Tím vsugerováváme dětem tyto vlastnosti - programujeme je, a nemůžeme se pak divit, že si nevěří, mají málo sebedůvěry. Dítě si taky zapisuje do mozku to co slyší kolem sebe podvědomým sluchem. Když se o něm budeme bavit třeba s přáteli, v jeho společnosti, v místnosti plné hluku, můžeme si být jisti, že jeho mozek zachytí vše ,co se týká jeho osoby. Takto své dítě programujeme nevědomě.

Vědomě programujeme zejména tím, že mu dáváme pokyny a příkazy. Zde také záleží na formulaci a výběru slov. Děti se učí, jak mají vnitřně řídit a organizovat svůj život podle toho, jakými slovy řídíme a organizujeme my je-vyplatí se tedy být pozitivní.
Říkejme tedy dětem to , co mají (co po nich chceme) udělat, než to, co nemají, nebo by neměly udělat.“ Drž se vedle mě na chodníku“ je lepší než „ Nevběhni pod auto “."

Práce má podobu souvislého textu bez výrazného členění. Jedná se o seminární práci na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.