1.	Počátky keltského umění

2.	Etapy keltského umění

2.1.	Raný styl laténský a ornamentalistika

2.2.	Zralý styl laténský

2.3.	Plastický styl a styl krásných mečů

2.4.	Ostrovní keltské umění

3.	Keltské umění

3.1.	Architektura (domy, hradiště, oppida a jejich pevnostní systémy, hrady vládců, svatyně a posvátné obvody, mohyly a hroby)

3.2.

Masky

3.3.

Plastika

3.4.

Keramika

3.5.

Malba

3.6.

Mince

3.7.

Torques

3.8.	Novokeltský styl a knižní výzdoba

4.	Keltské dědictví ve střední a severní Evropě

5.

Závěr

"1. POČÁTKY KELTSKÉHO UMĚNÍ

Uměním se vyjadřují všechny lidské skupiny. Patří mezi prostředky umožňující člověku pochopit svět a vyvolává nejhlubší ohlas. Své poselství tlumočí prostřednictvím složek hmotných a nehmotných, tedy hmotou, barvou, zvukem a pohybem. Tyto po rozpracování umělcem nabývají tvaru a řádu a stávají se dílem.
Keltové měli všechny druhy umění, ale na neštěstí jsou stopy některých jejich projevů již nerozpoznatelné, jako např. hudba, tanec nebo divadlo. Významná byla i slovesnost, ačkoli to nemůžeme dokázat, neboť neměli vlastní písmo a nedochovaly se nám žádné písemné prameny.
Okolnostmi jim nebylo dovoleno vytvořit vlastní říši, nacházeli tedy inspiraci a východisko v jiných skupinách ( Etruskové, Ibeři, Řekové, Římané a další ), se kterými se setkávali. Skutečně čistý keltský styl se objevil ve výtvarném umění až ve 2. pol. 1. tis. ante. V Galii se projevil především abstrakcí a křivkou. Výtvory z nerozluštitelné spleti čar jakoby měly vyjadřovat duševní stavy či zachycovat neznámé síly. Jižněji galské umění napodobovalo středomořský realismus a přiklánělo se k římské figuře. Inspirovalo se bohyní-matkou a zvířaty. V Irsku se původní keltské umění dochovalo až do středověku.
Mimo abstraktních děl existovalo i umění naturalistické, projevující se jednak stylizovaným zobrazením bohyně-matky, jednak drobnými asi amulety .
V neolitu a době bronzové byla keltská figura celkem průměrná, patrná byla neschopnost vyjádřit pohyb a život. V severní Evropě známe tehdy drobné předměty z kovu či pálené hlíny. Většina dalších plastik byla patrně ze dřeva a podlehla tedy času.
Zatímco Středomoří se především snažilo zachytit přesná pozorování a znázornit tělo, naproti tomu Kelt do své tvorby včlenil síly svého nitra. Některé tyto projevy se blíží více lidové tvořivosti než uměleckému dílu – např. exvota nebo různé drobné závěsné amulety různých podob – kamenná sekyrka, symboly slunce, části lidských těl, zvíře ( kůň, kanec, beran – často jen hlava; votivní labutě, kachny a jiná zvířata), zobrazení falu a několik víceméně obscénních přívěsků.
Kromě nich se však vyskytují i odlišné projevy pod vlivem antiky, které vedly ke vzniku řady děl – někdy kamenných, ale většinou bronzových soch, které si přesto ponechaly keltskou osobitost.
Existovalo tedy severoevropské abstraktní a symbolistické umění, často na megalitických památnících ( s vyjímkou jižního Švédska a francouzsko-italských Alp, kde lidé malovali a ryli do skal výjevy ze života ) a středomořské umění naturalistické s převahou antropomorfního znázorňování božstev.
Mezi rozluštěnými symboly jsou ruce, lidské nohy a hlava, kopyta, vlnice/hadi, sluneční symboly ( svastika ), býčí rohy, sekyrka, spirála ( často zdvojená jako symbol neohraničeného prostoru ), stylizovaná bohyně-matka, srpek měsíce, velké S a pod.
V halštatském období se užívalo přímek, lomených čar, tzv. vlčích zubů, stylizovaných řeckých prvků a spirály. Lidé této epochy milovali šperky, zbraně a barvy; kovové šperky dokonce mívaly barevné korálové, později emailové inkrustace. V podobě zjednodušené kresby se vrací realismus. Z Řecka a Asie byly převzaty principy výzdoby v pruzích se zoomorfními náměty.
V pozdějším období laténském kultura přejímala do sebe prvky z řeckého stylu. Významná byla linie – přímky, “vlčí zuby”, kombinace trojúhelníků a meandrů atd. Od Skytů převzali stylizovaná zvířata, od Řeků palmety, které dále upravovali a rozkládali až do tvaru jakýchsi rybích měchýřů.
F. Henryová : “Je to umění subtilní a plynulé. Jako by chtělo vytvářet paradox, rádo vyvažuje hmotu hmotou, což zpravidla vede k tomu, že to, co je jasné, vypadá temně a naopak; libuje si v postupu, při němž i nejrozumnější konstrukce vyhlížejí pomateně, a kromě toho dává přednost fantaziím ducha před tvary přírody, takže definuje a shrnuje to, co o Keltech víme: dlouhé přetrvávání laténského umění mezi Galy a později mezi ostrovními Kelty ani tvrdošíjnost, s jakou na něm lpěli, nejsou náhodné.”