1.	Rozbor názvu

2.	Představení Napoleona

3.	Představení Metternicha

3.1

Charakter

3.2

Studia

3.3	Budování kariéry

3.4	Vyslancem v Drážďanech

3.5	Situace po bitvě u Slavkova

3.6	Pařížská politika

3.7	Ministrem zahraničí

3.8	Sňatková politika

3.9	Postoj Rakouska k Francii a Rusku

3.10	Milostné avantýry

3.11	Bitva u Lipska

3.12	Vídeňský kongres

3.13

Waterloo

“Metternich byl praktikem a určitě mužem míru, hlavně však ale proto, že si byl jistý, že na míru závisí prosperita. Proto se obával vzrůstajícího napětí mezi Francií a Ruskem a Napoleon mu i naznačil, že ke konfliktu dojde. Nejdůležitější otázkou tehdy bylo ke komu se přiklonit. Nakonec přišla přímá otázka od Napoleona. Metternich se Schwarzenbergem, který převzal po Metternichovi velvyslanectví v Paříži, předpokládali vítězství Francie. Vypracovali rozbor situace, z nějž vyplývaly dvě možnosti. Neutralita, čímž by se Rakousko vyřadilo z účasti na rozhodování, či aktivní spolupráce s Francií a to za podmínek, že rakouským územím nebude procházet cizí armáda a rakouskému sboru bude velet Rakušan a bude samostatně operovat. Metternich ale nechal rozhodnutí na císaři s mírným doporučením aktivní spolupráce, jak se také stalo. Schwarzenberg odjel se smlouvou do Paříže, kde sice neprosadil všechny územní požadavky, ale v podstatě uspěl. „Mnozí historikové vydávají tuto smlouvu za mistrovské dílo Metternichovy diplomacie, neboť prý tím získal právo na válku co nejméně přispívat a při uzavření míru co nejvíce požadovat.“5 Zůstala jen otázka, kdo povede rakouský sbor, po Karlově odmítnutí. Nejvíce vyhovoval právě Schwarzenberg. Metternich byl ale prozíravý a v okamžiku podepsání smlouvy s Francií se zaručil Petrohradu, že rakouský sbor nebude zvětšen a bude operovat jen v oblasti Bukoviny.
V červnu 1812 přešel Napoleon ruské hranice a vítězně se prodíral dál na východ. Pak ale nastal obrat, Alexandr odmítl vyjednávat o míru, Moskva shořela, přišla zima a partyzánské útoky. Napoleon pak 5.12. opouští svou armádu a odjíždí do Paříže, kde jak správně tušil rostla jeho opozice. Jádro francouzské armády se pak zorganizovalo a dotáhlo do Královce, ze 600 000 jich zbylo jen 1000! Na ruské straně pak byl řešen spor, zda Francouze pronásledovat, či ne. Generál Kutuzov byl proti a chtěl se zastavit na hranicích země. V Alexandrovi ale strhl baron Stein, který byl k ruskému vojsku přizván , vlnu vidiny o spasiteli Evropy, do kteréž se Alexandr rád vtěloval a tak ruská vojska postupovala dále na západ. Metternich zaujal vyčkávací postavení a v roce 1813 přišel s plánem na roli Rakouska, jakožto zprostředkovatele míru, který se neangažuje ani na jedné straně. Na francouzský nátlak na posílení rakouského sboru a povolení průchodu vojsk reaguje František odmítavě a naopak dává najevo, že buduje stotisícovou armádu, ale výhradně k obranným účelům Rakouska. Metternich však vytváří dojem, že je stále „mužem Francie“ a to i vykonstruovaným pokusem o atentát na jeho osobu a tento dojem se mu vcelku dobře daří naplňovat."