1.	Hudební forma

2.	Prvky hudební formy

2.1

Motiv

2.2

Téma

2.3

Figura

2.4

Pasáž

3.	Práce s prvky hudebních forem

3.1	Práce s motivem či tématem

3.1.1

Opakování

3.1.2

Variace

3.1.3

Inverze

3.1.4

Augmentace

3.1.5

Diminuce

3.1.6

Krácení

3.1.7

Dělení

4.	Malé písňové formy

4.1	Malá jednodílná písňová forma

4.2	Malá dvoudílná písňová forma

4.3	Malá třídílná písňová forma

5.	Velké písňové formy

6.

Variace

7.	Kontrapunktické formy

7.1	Passacaglia neboli ciaccona ( franc. chaccone )

7.2	Invence ( nápad )

7.3

Preludium

7.4	Chorální předehra

7.5

Fuga

8.	Sonátová forma

9.

Rondo

10.	Cyklické formy

10.1

Svita

10.2	Sonátový cyklus

11.	Hudba programní a absolutní

12.	Hudební formy instrumentální

12.1

Invence

12.2

Bagatela

12.3	Idyla a selanka

12.4

Ekloga

12.5	Elegie a dumka

12.6

Nokturno

12.7

Serenáda

12.8	Píseň beze slov

12.9

Legenda

12.10

Balada

12.11

Rapsodie

12.12

Romance

12.13

Humoreska

12.14

Capriccio

12.15

Novela

12.16

Ukolébavka

12.17

Etuda

12.18

Preludium

12.19

Toccata

12.20

Fanfára a intráda

13.	Hudební formy vokální a vokálně – instrumentální

13.1	Vokální hudba

13.1.1

Lidové písně

13.1.2

Zlidovělé písně

13.1.3

Umělá píseň

13.1.4

Romance a balady

13.1.5

Serenáda

13.1.6

Chanson

13.1.7

Hymna

13.1.8

Melodram

13.2	Velké formy scénické

13.2.1

Opera

13.2.2

Opereta

13.2.3

Balet

13.2.4

Muzikál

13.3	Nejevištní formy vokálně – instrumentální

13.3.1

Kantáta

13.3.2

Oratorium

13.3.3

Mše

13.3.4

Rekviem

“SONÁTOVÁ FORMA

Kořeny klasické sonátové formy sahají až na počátek 17. století, odkud pocházejí nejstarší sonáty. Byly to jednověté nebo cyklické instrumentální skladby s malou dvoudílnou či třídílnou písňovou formou. Teprve v průběhu hudebního klasicismu, na konci 18. století, se forma sonáty ustaluje a stává se pozvolna třídílnou. Klasická sonátová forma je tedy třídílná.

První díl se nazývá expozice, druhý provedení, třetí repríza. Nezřídka se stává, že expozici uvádí třeba i delší introdukce a po repríze následuje koda.
Téma v expozici nastupuje vždy v hlavní tónině, má zpravidla energický, pevný výraz zdůrazněný obvykle pádným rytmem. Po úseku vytvořeném z hlavního tématu následuje mezivěta, která připravuje nástup dalšího tématu – vedlejšího. Na něj navazuje téma závěrečné.
V provedení se zpracovává myšlenkový materiál obsažený v expozici,zpravidla ne všechen, ale jen výběr dle uvážení skladatele. Hudební myšlenku v této části obměňuje tematická práce ( dělení, krácení, inverze apod. ).
Na provedení navazuje repríza. Významnější rozdíly mezi expozicí a reprízou, tedy mezi první a poslední částí, se objevují až od doby Mozartovy a ještě více Beethovenovy, v klasických sonátách raného období bývalo zvykem pojímat reprízu jako věrný obraz expozice.
Sonátová forma byla někdy upravována dílčím způsobem podle okamžitého záměru skladatele. Jeví se to především v redukci počtu témat (jen dvě) anebo v jejich rozmnožení (tak vzniká tzv. skupina hlavních nebo vedlejších témat), v rozšiřování nebo naopak krácení reprízy, někdy i provedení. Jindy se dokonce některá z těchto částí vynechává.
V pozdějších sonátách Beethovenových se poměrně často objevuje sonátová forma o větším počtu dílů. K tomuto rozšíření dochází mohutným rozpracováním kody, která takto vytváří čtvrtý díl, jindy nastupuje po repríze znovu kratší, tzv. druhé provedení a po něm ještě jedna menší druhá repríza. Jedna z forem, která převzala skoro doslovně schéma formy sonátové, byl novější typ ouvertury.

RONDO

Již ve 12. století se užíval označení skladby výrazem rondeau pro taneční písně. V 17. století bylo rondo skladbou, ve které se několikrát navracelo totéž téma, mezi jehož opakování se vkládaly tzv. couplety ( kuplety ), což byly kratší mezihry vytvářené buď z hudebních myšlenek ve skladbě dosud neobsažených, anebo vytvořených z motivů hlavního tématu. Forma ronda vyžadovala, aby se hlavní téma opakovalo alespoň třikrát. Tato forma se dnes označuje jako malé rondo, jehož nejjednodušší schéma je a b a c a.
Z malého ronda vznikla ronda velká, jejichž díly jsou mnohem rozsáhlejší, proto je označujeme velkými písmeny. Jejich forma by měla být založena na schématu A B A C A atd., stává se však dosti často, že opakování některého hlavního dílu se vynechává, takže mohou vzniknout formové útvary A B A C B A, A B C A B A apod.
Tato forma byla oblíbena v období klasicismu (Mozart ), vyvíjela se souběžně s formou sonátovou. Setkáváme se tak se skladbami, které vykazují jak znaky ronda, tak i formy sonátové. Rondové znaky však převládají, mluvíme tedy o sonátových typech rond.
Kombinovaná ronda se hojně vyskytují v posledních větách symfonií, sonát, ve finálních větách komorní hudby apod."