1.	Pasáž z části Co je metafyzika? z knihy Básnicky bydlí člověk od Martina Heideggera

2.	Rozbor textu a vysvětlení termínu Nic v Heideggerově filosofii

"Jak napovídá již sám název tohoto filosofického směru jde především o zkoumání lidské existence o sobě samé, o zkoumání bytí člověka v mezních situacích (Jaspers), bytí a existence ve vztahu k víře (Kierkegaard), k práci (Marx), existence a absurdna (Camus), existence a svobody (Sartre), existence a lásky (Marcel) a v neposlední řadě o zkoumání existence a bytí (Heidegger). Při Heideggerově zkoumání existence a bytí nacházíme několik závažných pojmů souvisejících s lidskou existencí. Pojmy jako jsou: Strach, Úzkost, Nic nebo Smrt.
Strach je vždy strachem či obavou před něčím či někým. Před něčím určitým. Lidé mají strach z pavouků, z myší, ze tmy. Nebo z nějakého jiného člověka. Jiné je to se strachem ze smrti. Vždy je to ale tedy strach z něčeho. Podíváme-li se na otázku: „Můžeme mít strach z ničeho?“ přijdeme na základní rozdíl. Nic. Už otázka po tom, co to vlastně je Nic nám ukazuje budoucí nesmyslnou odpověď. Jak si totiž můžeme odpovědět „Nic je….“?
Přesto Nic jako filosofický problém řešíme. Pocítí-li člověk strach, můžeme mu pomoci hned jak se dozvíme z čehože ten strach vlastně má. Člověk sklíčený strachem má v hlavě zmatek. Z pocitů, které na něj „padají“. Tento zmatek, který se projevuje při strachu, nenalezneme u úzkosti. Úzkost je vlastně také podobnou úzkostí z jakéhosi stavu. V tomto je ale rozdíl oproti strachu. U strachu můžeme říci: Z něčeho. Zde pro to není žádné vhodné vyjádření. Stejně jako při úzkosti z čehosi. Vlastně ne čehosi. Opět hledáme vhodné slovo.
Je ale možné abychom toto slovo nenalezli? Kam až sahá možnost cosi určit. Míra určitelnosti asi má své hranice. Omezeny by mohli být naší bytostností či existencí. Omezenost našeho bytí a poznávání je dána existencí jsoucen okolo nás a také naší vlastní existencí na tomto světě. Existence naší osoby je docela jasně omezena délkou života. Proto vykládáme existenci jsoucen. Pokud cítíme, že máme jakýsi „strach“ ale nedokážeme definovat jeho původce, a není to obyčejný strach, řekneme že nám je nějak divně. Co je na tom ale to divné? Zajímavé, či můžeme říci divné, je to, že nemůžeme specifikovat právě to divné. Divně je nám v celku, ne z jakéhosi, pro nás známého, důvodu. Tento celkový stav je pro nás jiným oproti strachu.
Je zapotřebí zkoumat co se děje. Okolo každého člověka se vyskytuje jsoucno. Vlastně vše okolo nás můžeme specifikovat jako jsoucno. Je to opora, která nám ukazuje existenci nás samých. Pokud se potřebujeme o čemkoli ujistit máme tu vše okolo nás. Toto vše můžeme vlastně pojmout jako souhrn všech jsoucen. Jsoucno v celku. Máme-li tedy jsoucno v celku okolo sebe, můžeme mít maximálně strach z něčeho. Ve chvíli, kdy se nám ale začne zdát, že vše okolo nás, neboli jsoucno v celku, se nám jaksi vzdaluje, ustupuje od nás, pozbýváme to jedné na světě, o co jsme se mohli opřít. Jde při tom ale jen o pohled na ustupující jsoucno v celku. Nejde o to, že by se nám ztratilo. Ne že nám kompletně zmizí. Jde hlavně o ten pohled na to mizející „vše“. Právě toto, jak vidíme to, co nám mizí nás neuvěřitelně skličuje. Tento pohled je úzkost. Propadáme se do lhostejnosti ( z které pramení podivný klid, který odlišuje úzkost od zmatku při strachu – Jsoucno v celku, které bylo celou dobu okolo nás a jehož součástí jsme byli i my nás přestalo oslovovat) z prazvláštního vakua kolem nás. Již předem ale můžeme napsat, že jde vlastně Nic okolo nás vzniklé."