1.	Jacques Le Goff - biografie autora

2.	Kapitola 1. – Stát se mediavelistou

2.1.	Temný středověk, jasný středověk: dvě klišé

2.2.	Kniha přináší revoluci

3.	Kapitola 2. – Dlouhý středověk

3.1.	Pojem „renesance“

3.2.	Jedno tisíciletí a jeho epochy

3.3.	1215 - 4. lateránský koncil, událost zásadního významu

4.	Kapitola 3. – Kupci, bankéři a intelektuálové

4.1.	Zrození ekonomie

4.2.	Další oblast: myšlení

4.3.	František z Assisi. Medikanti ve městě

5.	Kapitola 4. – Utváří se civilizace

5.1.	Nebe sestupuje na zem

5.2.	Peklo, očistec, ráj

5.3.	Evropa, nebo Západ?

5.4.	Feudalismus

5.5.	Úcta k právu

6.	Kapitola 5. – Jako v nebi tak i na zemi

6.1.	Středověký humanismus

6.2.	Kacíři, Židé, vyobcovaní

6.3.	Andělé a démoni

6.4.	Panna Maria ochránkyně. „Dobrá smrt“

"Kapitola 4. – Utváří se civilizace
Podkapitola Nebe sestupuje na zem
Učenci, ale i obyčejní lidé, se ve středověku již nespokojují s výkladem stvoření světa pouze tak, jak ho předkládá církev, s pouhým opakováním Bible. Zaplnit „bílá místa v knize knih“ může být pokládáno za snahu „dělat dějiny“ na základě Bible.
„Dominium představuje – ztělesňuje – v lidské společnosti funkci Boha. Jeho předpokladem je hierarchizující pohled. Hierarchii zde však nesmíme chápat jako jednosměrný silová vztah – král nahoře, poddaný dole. Pohyb jde obojím směrem. Bůh se ztělesňuje, člověk se divinizuje.“
Tím , že „nebe sestupuje na zem“, jsou lidé unášeni vzhůru, ke králům, panovníkům, kteří jsou jim dostupní. Jsou to otcové lidu, stejně jako Bůh. Člověk se k Bohu – synovi, ke Kristu, dostává i přijímáním jeho těla, hostií, to znamená při každé mši.
Dále se v této podkapitole Le Goff zabývá kalendářem, jeho přetvářením a inovacemi (například zavedení týdne). Paralelně existovaly dva kalendáře. Podle jednoho se datovaly listina, druhý byl církevní a vrcholil o Velikonocích.. Zaváděly se nové svátky (například dnešní Památka zesnulých). Církevní kalendář se ustálil ve 13. století jednak zavedením svátku Božího těla a potom zavedením milostivého léta (podle židovského svátku solidarity).
Podkapitola Peklo, očistec, ráj
Celým středověkem se táhne milenaristická tradice, to znamená víra, že lidstvo musí projít určitým počtem období(vyčíslených v Apokalypse), na jejichž konci na zem sestoupí Duch svatý. Poté začne tisíciletá vláda Krista a poté Poslední soud. Milenaristické pokušení se leckdy doplňuje s potřebou reformy, kdy Poslední soud nahradí revoluce.Tyto tendence přetrvaly až do doby romantické filosofie. „Hegelův postulát „konce dějin“ a marxisty očekávaný konečný boj by možná nebyly pro lidi středověku ničím tak úplně cizím.“
Církev používala čas k prosazení lineárnosti lidského života, k myšlence, že člověk sice spěje ke znovuzrození, tentokrát však v definitivním světě bez času. Představit si tento svět bylo pro lidi ve středověku velmi těžké. Proto si ho zobrazili – ráj, peklo a jako poslední vznikl očistec, dočasné peklo pro ty, kteří nejsou dost „čistí“ pro ráj, ale ani dost hříšní pro peklo. Zde čas existoval a církev toho dokázala využít. Pobyt v očistci se dal zkrátit už za života, například koupí odpustku. Mohli ho zkrátit i pozůstalí, kteří přinášeli církvi dary za duše svých drahých. Tímto krokem církev přesáhla hranici smrti, což bylo do té doby výhradně Boží forum."