1.

Úvod

1.1	Vědecký výzkum romského etnika

1.2	Vznik pojmenování Romů

2.	Romové v Indii

2.1	Původní vlast Romů

2.2	Počátky exodu Romů

3.	Příchod Romů do Evropy

3.1	Putování Romů na západ

3.2	Příchod Romů na Balkán

3.3	Romové ve středověké Evropě

3.4	Romové v Evropě do konce druhé světové války

4.	Romové v Čechách

4.1	První zmínky o Romech na českém území

4.2	Romové v Čechách v 15. Století

4.3	Romové v Čechách v 16. Století

4.4	Romové v Čechách v 17. Století

4.5	Romové v Čechách v 18. Století

4.6	Romové v Čechách v 19. Století

4.7	Romové v Čechách do roku 1939

4.8	Romové v Čechách v letech 1939-1945

5.

Závěr

“4.5 Romové v Čechách v 18. století
18. století přineslo ještě zhoršení situace pro Romy a jejich pronásledování kulminovalo za vlády Karla VI, který opakovaně nařizoval protiromské dekrety. Jejich důvodem ale primárně nebyla etnická příslušnost Romů, nýbrž jejich způsob života (drobná delikvence, lesní a polní pytlačení). Od roku 1706 se postupně u hranic Českého království i jinde povinně vztyčovaly výstražné tabule proti vstupu Romů včetně vyobrazení trestů za nerespektování zákona. 1721 – dekret císaře Karla VI. nařídil při opětovném dopadení stínat romské ženy mečem, zatímco chlapcům mělo být uřezáno druhé ucho, děti byly popraveným matkám odebírány a umisťovány do rodin nebo špitálů, kde měly být vedeny k pracovním návykům a vychovávány v katolické víře. Nařízení namířená proti Romům se však nedodržovala vždy a všude stejně důsledně. Výjimečně byli Romové na některých panstvích tolerováni a některé romské rodiny se samy snažily usadit se, což naráželo na značnou nevoli okolí. Na Moravě byli Romové trpěni více nežli v Čechách, ovšem pouze pod podmínkou, že se budou řádně chovat. Pak se mělo za to, že se oddělili od ostatní romské populace a tudíž se na ně nevztahovala protiromská opatření. Nešlo ovšem o definitivní usazení Romů, ale pouze o tzv. polousedlé romské rodiny, neboť obživou bylo stále kočovně provozované kovářství.
Rakousko-uherská monarchie se snažila o reformu v řešení romské otázky, ale pouze administrativní cestou, nařízením o usazení Romů. Marie Terezie byla se svým zákonem z roku 1761 první, kdo začal uplatňoval asimilační politiku. Regulované usazování Romů cestou vynuceného přizpůsobování Romů mělo za cíl přeměnu Romů na řadové rolníky. Na základě rozhodnutí Josefa II. z roku 1784 měly být rodiny dosud neusazených Romů usazováni ve stálých příbytcích a používáni na nádenické práce na statcích. Jednalo se sice o reformní snahy, ale v podobě násilné asimilace, která vyžadovala od Romů naprosté přizpůsobení se majoritní společnosti za cenu vzdání se veškeré jejich kultury, neboť byly zakázány všechny odlišnosti, které utvrzovaly etnickou identitu Romů (např. zákaz používání romštiny, zákaz nošení romského oděvu, zákaz mít svého romského starostu – vajdu). Romům byly vydávány cestovní pasy, které je opravňovaly k pohybu pouze v místně vymezených, tzv. „domovských“ oblastech.

4.6 Romové v Čechách v 19. století
Na rozdíl od Čech a Slezska , kde se zdržovali kočovní Romové, byla převážná část moravského území obývána usazující se, tj. polousedlou romskou populací. Vznikaly romské osady, většinou v blízkosti obcí, kde měli Romové domovské právo. Z tzv. cikánských táborů byly počtem svého obyvatelstva největší tábory v Brně-Černovicích, Strážnici, Oslavanech, Bohosudově, Bojkovicích a Svatibořicích. První československá republika sice měla na svoji dobu pokrokový demokratický charakter, ale i ona primárně hledala způsob, jak se před kočovnými Romy chránit. Tehdejší mocenský aparát začal rozlišoval mezi „našimi“ Romy, tedy těmi, kteří se naprosto přizpůsobili majoritní společnosti a „cizími“ Romy, kteří pro společnost představoval nebezpečí a problémy."