1.	Sexuální zneužívání a zákony

2.	Pojem sexuální zneužívání

3.	Formy sexuálního zneužívání

4.	Sexuální zneužívání v CAN (z angličtiny „child abuse and neglect“)

5.	Druhy sexuálního zneužívání v CAN

6.	Pachatelé sexuálního zneužívání

7.	Dynamika procesu sexuálního zneužívání

8.

Závěr

“Dynamika procesu sexuálního zneužívání

Sexuální zneužití dítěte je vždy útokem na jeho osobní integritu, je konfrontováno se zážitky, na které nemůže být připraveno a nemůže je uspokojivým způsobem zpracovat. Přímým důsledkem je stud, pocit viny a stigmatizace. Pokud jde o sexuální zneužívání v domácím prostředí, pak bývá zneužívání opakované a trvá v různých intervalech i celá léta. Dítě je tedy opakovaně vystavováno sexuálnímu zneužívání, je trvale ohroženo a tudíž pod permanentním stresem (nemůže si být jisto, kdy „to“ zase přijde). Protože je dítě „chyceno“ zneuživatelem ve vztahu (lásky, důvěry, loajality, poslušnosti nebo v přímé závislosti), často o sexuálním zneužití vůbec nemluví, protože nechce zneuživatele ohrozit. Často vzniká tzv. "Syndrom přizpůsobení se pohlavnímu zneužívání".
Čím je zneuživatel v bližším vztahu k dítěti, tím více se zneužívané dítě snaží situaci přijmout, omlouvá zneuživatele, snaží se dělat jako že se nic zlého neděje. Dítě je bezmocné, protože je na zneuživateli fyzicky závislé (otec dítě živí a dítě je odkázáno na jeho péči). Dítě nevědomě chrání sebe tím, že chrání rodinu („kdybych o tom někomu povědělo, tátu by zavřeli a máma by se zlobila, že budeme bez peněz“). Mnohdy této patové situaci napomáhá i psychické vydírání a zastrašování zneuživatelem („jestli to někomu řekneš, nebudu tě mít rád, stejně ti nikdo neuvěří...“).
Po této počáteční fázi přichází fáze, kdy tyto obranné mechanismy vlivem
nepřetržitého stresu a nezvladatelného konfliktu přestávají fungovat. Zneužívané dítě si začíná připouštět, že se něco zlého děje, připadá si pošpiněné a snaží se najít viníka. Nejčastěji bere vinu na sebe („kdybych nebyla taková, jaká jsem, tak by se mi to nestalo“). Někdy za viníka dokonce označí dítě i sám zneuživatel („vždyť si o to sama říkáš...“). Sebeobviňování zneužívaného dítěte vede k až k agresivním projevům vůči sobě samému (sebepoškozování, pokusy o sebevraždu). Protože je přesvědčeno o své vině a je vázáno „tajemstvím“, stále se ostýchá vyhledat pomoc. Pokud v této fázi zneužívané dítě pomoc vyhledá či snad zneuživatele ohlásí, často se vyleká a svoji výpověď bere zpět, případně tvrdí, že si vše vymyslelo.
Pokud zneužívání trvá dál, s přibývajícím věkem a psychickou vyzrálostí se dítě občas pokusí říci si o pomoc. Většinou to neudělá přímo, ale oklikou, protože uvnitř sebe bojuje s velkým „tabu“ a zneschopňující ambivalencí. Pokud se zneužívání stupňuje, stoupají sebedestruktivní aktivity dítěte a je velká šance, že díky tomu bude dítě zachyceno některým odborníkem psychosociální sítě (lékařem, učitelem, sociální pracovnicí). Někdy dochází k „opožděnému“ oznámení zneužívání, protože dítě si troufne říci pravdu až tehdy, kdy je dostatečně silné nebo mu už nehrozí bezprostřední nebezpečí (např. dívka už je mladistvá a studuje mimo domov). Takovéto opožděné oznámení samozřejmě působí nevěrohodně a celý dokazovací proces může zneužívanému dítěti způsobit další následné trauma.
Někdy se zneužívané dítě rozhodne „obětovat se“ a vydržet zneužívání do té doby, až bude moci z rodiny legálně odejít. S tímto rozhodnutím se pojí také myšlenka pomsty, první snahy o potrestání zneuživatele, často pouze na úrovni fantazijních představ („až budu dospělá, já mu ukážu...“). Paradoxně toto rozhodnutí může dítěti ulevit a v této době bývá nejvíce nakloněno přijmout pomoc zvenčí. Velmi záleží na tom, jak citlivě bude jeho okolí reagovat na první zmínku dítěte o sexuálním zneužívání.
Ovšem mnoho v dětství sexuálně zneužívaných dětí nikdy své tajemství nezveřejní a nese si svoji posttraumatickou stresovou poruchu dál do dospělosti. Tito dospělí zneužití pak většinou přeruší naprosto styk se svým zneuživatelem a snaží se zapomenout. Mnohdy je znovuprožití jejich dětského traumatu spuštěno až narozením vlastních dětí nebo smrtí zneuživatele. Nutno ovšem říci, že zážitky sexuálního zneužívání mívají psychologický dopad po celý život jedince, nejen v dětství, ale i později v dospělosti. Pokud zneužitá osoba se svým traumatem cíleně nepracuje s odborníkem, objevují se typické symptomy (i v případě vytěsnění zážitku zneužití)."