1.	Historie pojmu emoce

2.	Pojem emoce

3.	Funkce emocí

4.	Charakteristika emocí

4.1.	Selektivní a tonizující vliv emocí

4.2.	Komplexní charakter emoční reakce

4.3.	Polárnost emocí a jejich intenzita

4.4.	Emoce jako složky motivace a učení

4.5.	Úzké spojení emocí s biologií organismu

5.

Vzrušení

5.1.	Vztah mezi úrovní vzrušení a úrovní činnosti

5.2.	Příjemné a nepříjemné zážitky

5.3.	Závislost libosti a nelibosti na síle podnětu

5.4.	Vnitřní a vnější podmínky vzniku emocí

6.	Kulturní činitelé emocí

7.	Fyziologie emocí

8.	Výraz emocí

8.1.	Základní dimenze výrazu emocí

9.	Diferenciace emocí

9.1.	Podle K. Jasperse

9.2.	Podle D. Kreche a R. S. Crutchfielda

9.3.	Podle G. Kafky (pra-efekty)

10.	Teorie emocí

10.1.

Plutchikova teorie emocí

10.1.1.

Primární a sekundární dyády

10.2.

Plutchikovo těleso emocí

"5. Vzrušení

Každá emoce se vyznačuje určitou úrovní vzrušení. Některé teorie omezují emoce vůbec jen na tento stav, což je ovšem zjednodušením problému. Pojem vzrušení (excitace) se v podstatě kryje s pojmem aktivace, který vyjadřuje vícedimenzionální jev funkční způsobilosti organismu: aktivace má dimenzi psychickou (různé úrovně aktivace se vyznačují různými stavy vědomí) a fyziologickou (—* Aktivace). Určité úrovní aktivace definované fyziologickými ukazateli odpovídá určitá úroveň emočních zážitků, jak bylo zjištěno výpověďmi pokusných osob (E. R. Avramov a V. P. Simonov, 1968). Podle B. D. Lindsleye (1951) existují dvě roviny aktivace: úroveň vzrušení v nervových buňkách mozku a úroveň mobilizace energie v organismu; aktivační procesy probíhající zejména v retikulární formaci mozkového kmene tonizují nervové buňky mozku. Urovně emociálního vzrušení a aktivace organismu spolu vždy nekorespondují. Emoční vzrušení je tedy fenomén specifický, avšak na fenoménu aktivace závislý, současně však fyziologickou aktivaci ovlivňující, neboť emociogermí podněty organismus J. Reykowski (1976) shrnul nálezy o emocionálním vzrušení v následujících tezích:

 Emoce je doprovázena vzrůstem vzrušení, které má vztah k úrovni aktivace; emoce vzniká na určité úrovni aktivace.
 Vzrušení se projevuje předně vzrůstem svalového napětí vedoucím často ke vzrůstu motorické aktivity, k celkovému pohybovému neklidu a k zvýšení rychlosti a síly pohybů nebo k lokálním projevům takového druhu, jako jsou tiky a mimovolní pohyby různých částí těla. Dále je projevem vzrušeni vzrůst intenzity intelektových procesů, což má za následek rychlejší průběh asociací, větší výraznost představ, zrychlení myšlení atd.
 Příjemné a nepříjemné. Zážitky tohoto druhu reprezentují další základní dimenzi emocí; každá emoce, až na malé výjimky, se vyznačuje určitou intenzitou zážitku příjemného nebo nepříjemného. Typickým příkladem intenzivně prožívané slasti je orgasmus, typickým příkladem silně nepříjemného zážitku je intenzivní bolest zubů. Filozof H. Spencer (kolem 1870) soudil, že libost je spojena s prospěchem a nelibost s neprospěchem organismu. Zpočátku příjemný podnět se může stát prodlužováním svého působení nebo zvětšením své intenzity nad určitou míru nepříjemný. Podnět původně nepříjemný se narůstáním své intenzity a prodlužováním působení v čase stává ještě nepříjemnějším. Guillaume vyjádřil podstatu příjemného a nepříjemného v následujících bodech:
 Pocity závisí na stavu potřeb, jejich aktuálnosti či latentnosti; např. příjemnost jedení závisí na apetitu."

Obsahuje tabulky, grafy a schémata. Čistý text tvoří cca 11,5 strany. Částečně čerpá z: http://ei.czechian.net/webs/emoce/plutchik.php.