1.	Sociální pedagogika jako vědní disciplína, její vztah k příbuzným a participujícím oborům, paradigmata sociální pedagogiky

3.	Úkoly výchovy v socializaci a kultivaci člověka

4.	Sociální role.

6.	Vzájemný vztah prostředí a výchovy

a) Dispozice člověka
b) Vliv prostředí na jedince
c) Klasifikace a typologie prostředí

7.	Přirozená prostředí výchovy

8.	Rodinné prostředí

a) Charakteristika
b) Funkce
c) Podněty
d) Poruchy v rodinném prostředí

9.	Školní prostředí

a) Charakteristika
b) Funkce
c) Klima školního prostředí

10.	Skupinová prostředí - vliv a význam vrstevnických skupin

11.Pracovní prostředí
a) Charakteristika
b) Funkce
c) Možnosti a úkoly

12.	Lokální prostředí a jeho vliv na člověka a region.

13.	Volnočasové prostředí

a) Charakteristika
b) Funkce
c) Prevence
d) Životní styl

14.	Sociální exkluze, rizikové skupiny z hlediska typů sociální exkluze

15.	Vymezení sociálně patologických jevů (typologie)

16.	Profese sociálního pedagoga

a) Předpoklady pro její výkon
b) Kompetence
c) Etika profese
d) Uplatnění

17.	Pomáhající profese a profese sociálního pedagoga

18.	Instituce a zařízení se sociálně pedagogickou dimenzí v České republice

"12. Lokální prostředí: a Vrstevnická skupina (10)
- představují univerzální a trvalý element našeho života
- mají charakter teritoriální, demografický, kulturní, institucionální, regulativní
Lokální prostředí lze definovat jako skupinu lidí žijících na ohraničeném teritoriu, uznávající společné tradice, symboly, hodnoty (s vědomím jisté diferenciace a zvláštností), užívající stejných institucí a služeb, žijící v jistém pocitu sounáležitosti a vnitřní bezpečnosti a připravená ke společným činnostem
• K základním typům lokálního prostředí náleží prostředí městské a venkovské.

Městské prostředí charakterizuje T. Pilch následujícími znaky:
1. Účast obyvatel, mládeže ve velkém počtu v různých cílových a účelových skupinách.
2. Dominance konzumního přístupu a povrchnost v charakteru mezilidských vztahů.
3. Zánik tradičních autorit, nedostatek výrazných společenských autorit.
4. Nefungující neformální společenská kontrola.
5. Výrazná anonymita v životě a činnostech v lokalitě.
6. Výrazný pokles institutu sousedství.
7. Velká proměnlivost, rychlost změn v celém životě.
8. Výrazná diferenciace v profesní struktuře a společenském rozvrstvení.

Venkovské prostředí charakterizuje do jisté míry v protikladech a zdůrazňuje blízkost k přírodě, nižší úroveň služeb, zachování lidové kultury, folklóru, migrační tendence, významnější roli školy a
¨
Srovnáme-li současné městské a venkovské prostředí, musíme konstatovat, že v posledních desetiletích došlo k postupnému vyrovnávání a sbližování.

13. Volnočasové prostředí
• člověk se realizuje ve volném čase.
• Podoba je velmi proměnlivá, poskytuje různé příležitosti a vytváří podmínky pro seberealizaci člověka.
• Rozšíření rozmanitých volnočasových aktivit klade různé nároky na kvalitu tohoto typu prostředí.
• převládají neformální bezprostřední vztahy založené na saturaci individuálních potřeb a zájmů.
• Jeho zkoumáním se zabývá zejména pedagogika volného času. Tato pedagogická disciplína se v posledních dvaceti letech v rámci české pedagogiky zařadila mezi respektované aplikované pedagogické disciplíny.
• Zájem o tento typ prostředí je ovšem v pedagogice dlouhodobý. Zejména od 50. let dvacátého století byl spojován s mimoškolní a mimotřídní výchovou dětí, která byla přijímaná jako doplněk oficiální činnosti škol.
životní styl - soubor názorů, postojů, temperamentových vlastností a návyků, které mají trvalý ráz a jsou pro každého individuálně specifické – vystihují osobitost jeho chování.
• široký komplex činností, jimiž uspokojujeme své potřeby spolu s komplexem vztahů, které v rámci různých aktivit vznikají
• souvisí s hodnotami a ideál
• utvářejí v interakci osobních zvláštností člověka a dlouhodobých specifických nároků jako konfrontace s několika typickými životními situacemi, jejichž zvládání, má-li povahu pravidelného opakování, představuje typické znaky životního stylu
• K takovým typickým situacím patří:
1. Kognitivní zhodnocení sebe sama a svého postavení ve světě – osobní životní filozofie představuje hlavní instancí v životě každého člověka.
2. Způsob prožívání – kvalitou a intenzitou prožitku se lidé navzájem liší a např. potlačování emocionálních stavů může být doprovázeno dokonce poruchami zdraví.
3. Vztah k práci, odpočinku a pohybové aktivitě – za nejtypičtější formu duševní regenerace se považuje kompenzační seberealizace, klíčovým bodem odpočinku však je i schopnost relaxovat.
4. Zvládání sociální interakce – člověk by měl mít dostatečnou opěrnou sociální síť, v níž by se cítil dobře a mohl jí důvěřovat, ale zároveň by neměl ztrácet svou citovou autonomii a nestávat se závislým na nějaké osobě.
5. Ego úroveň – kompetence při zvládání náročných životních situacích."