1.	Vzdělávat postižené dítě

2.	Smysl vzdělání u dětí

3.	Problematika výběru profese

4.	Volba povolání tělesně postižených

5.	Volba povolání mentálně postižených

6.	Uplatnění postižených na trhu práce

7.	Chráněné dílny

8.

Závěr

“Jedním ze základních cílů edukace u žáků s postižením, které jsou totožné jako u žáků ve školách běžných, je pomáhat žákům poznávat a rozvíjet jejich schopnosti i reálné možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci. I když si to často ani neuvědomujeme, je pravdou, že celé naše vzdělávání vede k několika cílům a jedním z nich je i uplatnění se na trhu práce a mít možnost žít samostatným životem bez finanční závislosti na jiných osobách. Tato skutečnost souvisí i s tím, že práce je jedním ze základních potřeb každého jedince a je nezbytná pro udržení psychického zdraví člověka. U člověka s postižením je tomu nejinak a je velmi pravděpodobné, že potřeba práce je u těchto osob důležitější než finanční ohodnocení. V zaměstnání se člověk setkává s kolektivem lidí a nalézá si kamarády a přátele, což je další velice pozitivní skutečnost.
Je tedy zřejmé, že povolání hraje v našem životě velkou roli. Není však tak jednoduché si povolání správně zvolit. Dospívající, který v 15 letech opouští základní školu a má si zvolit, čím se bude v životě zabývat, je většinou bezradný. Někdo dá na radu rodičů, jiný to tzv. riskne a něco vybere a doufám, že je jen minimum dospívajících, které napadne zvolit si např. zdravotní školu jen kvůli tomu, že je dívka přesvědčena o tom, že jí bude velice slušet uniforma zdravotní sestřičky. Tito studenti si tedy vybírají na základě svých zájmů a zkušeností, které získaly do dnešní doby. Nemusí se však potýkat s tím, s čím se potýká většina studentů s postižením. Můj kamarád je od dětství zaujat vlaky, chtěl by být strojvůdcem, má vystudovanou střední dopravní školu a zdá se, že mu nic nebrání. Není tomu tak - má vážnou zrakovou vadu korigovanou vysokým počtem dioptrií a sen o jeho zaměstnání se mu tedy nesplní. U studentů s postižením je tedy nezbytné, aby byla profese volena s ohledem na jejich zdravotní stav. Zaměstnání nesmí jejich zdraví zhoršovat, je nutné vzít v úvahu např. epilepsii nebo omezenou možnost pohybu a i to, aby svou činností neohrozili okolí.
Zvolit tedy správně povolání pro osobu s postižením není rozhodně jednoduché. Je možné se s tímto problémem obrátit také na pedagoga - poradce, pedagogicko-psychologickou poradnu nebo speciálně pedagogické centrum, které pomocí testových metod, pozorování a rozhovorů mohou pomoci se pro správné povolání rozhodnout. Často se také setkáváme s tím, že žáci ani nevědí, co která profese obnáší a čím přesně by se zabývali, kdyby si toto povolání zvolili. Ukázkou může být můj bratranec, který, když chodil na první stupeň základní školy, chtěl být popelářem a to z jednoho prostého důvodu - popelářské auto jezdilo do jejich ulice jen jeden den v týdnu a tak si myslel, že zbytek týdne mají popeláři volno. S takovými reakcemi se můžeme setkat zejména u dětí s mentální retardací, které mají často zjednodušené představy o světe kolem nich. Proto je vhodné pro děti pořádat různé exkurze a besedy, kdy můžeme využít například i rodiče jednotlivých žáků."