1.

Úvod

2.	Bilingvismus

2.1	Definice bilingvismu

2.2	Typy bilingvismu

2.3	Bilingvismus neslyšících

2.3.1

Pohled na neslyšícího člověka

2.3.2

Znakový jazyk

2.3.3

První a druhý jazyk

3.	Bilingvální vzdělávání

3.1	Švédský program

3.2	Hamburský program

3.3	Dánský program

3.4	Bilingvální vzdělávaní u nás

4.

Závěr

“Bilingvismus neslyšících
Pohled na neslyšícího člověka
Bilingvismus neslyšících je založen na znalosti znakového jazyka a mluveného jazyka většinové společnosti. Se zavedením pojmu bilingvismus neslyšících velmi úzce souvisí vnímání znakového jazyka a celkové nahlížení na neslyšícího člověka a neslyšící komunitu. Člověka s takovou vadou sluchu, která mu znemožňuje sluchovou percepci, můžeme označovat různými názvy, což souvisí s tím, jak takového člověka vnímáme. Známe označení hluchý člověk, sluchově postižený člověk, člověk se sluchovým postižením (zdánlivě bezvýznamné otočení slovosledu, může ukazovat na upřednostňování člověka před jeho vadou nebo postižením), neslyšící, Neslyšící (pouhá záměna malého písmene za velké symbolizuje vnímání Neslyšících jako menšiny, stejně jako s velkým písmenem píšeme např. Češi, Romové, Židé, Vietnamci.) V zásadě je možné rozdělit dva odlišné pohledy na tuto skupinu lidí, pohled medicínský, u kterého je v popředí sluchová vada, která je chápána jako defekt, deficit, něco nenormálního, něco, co je nutné napravit nebo alespoň co nejvíce přizpůsobit normálu, tedy světu slyšících. Druhý přístup bych označila za inkluzivní, považuje neslyšící za kulturní menšinu celkově přirozeně heterogenní společnosti. Nepovažuje sluchovou vadu za defekt, za něco abnormálního. Vnímá znakový jazyk jako plnohodnotný jazyk a jeho uživatele za kulturní menšinu.
Znakový jazyk
Aby bylo možné skutečně mluvit o bilingvismu, je nutné uznat znakový jazyk jako plnohodnotný jazykový systém plnící všechny komunikační funkce. Jen tak totiž může sloužit jako první nebo druhý jazyk. Nedokonalý či primitivní systém znaků, za který byl znakový jazyk v minulosti neprávem považován, by takovou funkci plnit nemohl. Důležitým milníkem pro bilingvismus v českém prostředí je proto vydání Zákona o znakové řeči (č.158/1998 Sb.) z roku 1998, který uznává znakový jazyk jako „přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické.“
První a druhý jazyk
Bilingvismus neslyšících je tedy, jak již bylo řečeno, založen na schopnosti komunikace jak mluveným jazykem, tak znakovým. Znakový jazyk si dítě osvojuje jako první vzhledem k tomu, že je mu vnímání mluveného jazyka sluchem znemožněno, tím pádem je mu znemožněno přirozené osvojování mluveného jazyka, musí se mu učit. Pro dítě je však nesmírně důležité, aby v raném období mělo možnost vnímat ucelený jazykový systém během tzv. citlivého období, kdy se v mozku vytvářejí centra pro řeč. Proto je prvním jazykem, který by si dítě mělo osvojit a má pro to podmínky, jazyk znakový, který umožní jeho přirozený jazykový i kognitivní rozvoj, uspokojí jeho komunikační, emocionální a sociální potřeby. Mluvenému jazyku se pak záměrně učí, protože znalost mluveného jazyka usnadní dítěti začlenění do společnosti.
Pokud jde o terminologii, Josef Jabůrek záměrně používá termínů první a druhý jazyk. Termín jazyk mateřský může být v mnohém matoucí. Většina neslyšících dětí se totiž rodí do slyšících rodin a jazyk jejich matky, jak by se dal chápat mateřský jazyk, je mluvený jazyk. Mateřský jazyk je definován jako jazyk země, ve které jsme se narodili, ve které žijeme. Proto raději ve spojení s neslyšícími používá termínů první a druhý jazyk.
Jakým způsobem si má tedy dítě osvojit oba jazyky řeší právě různé programy bilingválního vzdělávání. Na čem se shodují je, aby dítě mělo od malička možnost osvojovat si pro něj přirozený znakový jazyk, aby se stýkalo s dětmi neslyšícími, s dalšími neslyšícími osobami, aby se rodiče nějakým způsobem znakový jazyk učili."