1.	Rozmanitost směrů

2.	Společné znaky

3.	Pedagogický reformismus

4.	Představitelé

5.

Cíle

6.	Experimentální a pragmatická pedagogika

7.	Behaviorismus, neobehaviorismus

8.	Vztah psychologie a pedagogiky

9.	Pedagogická psychologie

“Od počátku dvacátého století se rozvíjí v mezinárodním měřítku komplexní hnutí označované obvykle jako pedagogický reformismus. Jeho stoupence spojovala kritika dosavadní pedagogiky poznamenané herbartovským intelektualismem a receptivním charakterem výchovného procesu a současně snaha o novou koncepci výchovy, která by odpovídala změněným podmínkám moderní společnosti. Reformismus, jak uvádí JŮVA(2001), vycházel z některých starších podnětů, hlavně z Rousseauovy koncepce přirozené výchovy a z Tolstého myšlenky volné školy, zvláště se však inspiroval Spenserovými a Deweyovými ideami praktického a pro život prospěšného vzdělání. V řadách reformistů stojí například švédská pedagožka Ellen Keyová (1849-1926), italská pedagožka Maria Montessoriová(1870-1952) nebo belgický pedagog Ovide Decroly (1871-1932). Na rozdíl od tradiční pedagogiky reformisté výrazně preferují individuální výchovné cíle, zdůrazňují pedocentrický přístup k výchově (dítě má být centrem výchovy a určovat její koncepci), maximální přiměřenost a především co nejvyšší aktivnost jedince ve výchovném procesu. Pedagogickému reformismu a pragmatické pedagogice byl blízký příbuzný směr – experimentální pedagogika, vycházející především ze snahy o přesná měření výchovně-vzdělávacího procesu, a to v rovině vstupů i výstupů na bázi různých testů a vyhodnocení. Například francouzský představitel tohoto hnutí Alfred Binet (1857-1911) se pokouší od roku 1905 uvádět do praxe inteligenční testy, které zkoumají tzv. inteligenční kvocient.
S evropskou experimentální pedagogikou úzce souvisí i snahy amerického pragmatického pedagogického psychologa Edwarda Lee Thorndika (1874-1949), který vedle Deweye nejvýrazněji ovlivnil rozvoj nových pedagogických snah v USA jak uvádí JŮVA(2001). Thorndike přistupuje k pedagogické problematice z pozice behavioristické psychologie, která studuje chování jedince (vztah S – R, tj. stimul – reakce) a jeho interakci s prostředím. Hlavním činitelem dětského vývoje jsou podle Thorndika vrozené síly, které se rozvíjejí působením prostředí. O tomto rozvoji pak rozhodují jedincovy potřeby a jejich uspokojování. Výchovu chápe Thorndike jako přizpůsobování jedince prostředí, podstatu tohoto přizpůsobování tvoří učení se novým reakcím. O úspěšnosti učení rozhoduje úspěšnost jedincovy reakce, jeho pohotovost a zralost, jeho motivace, frekvence jeho cvičení a transfer (přenos osvojených reakcí do nových struktur). Thorndikova analýza učení je dodnes jedním ze zdrojů moderního didaktického myšlení."