Úvod
I. Teoretická část

1	Syndrom vyhoření

1.1	Pojem a definice

1.2	Teoretické zázemí syndromu vyhoření

1.2.1

Chápání pojmu burn out

2	Profese s rizikem vzniku syndromu vyhoření

2.1	Obecné podmínky pracoviště podporujícího vznik syndromu vyhoření

2.2	Přehled ohrožených profesí

2.2.1

Zdravotní sestry

2.2.2

Učitelé

2.2.3

Vedoucí pracovníci a manažeři

2.2.4

Vysokoškoláci nastupující do zaměstnání

2.3	Rizikové faktory

2.3.1

Zátěž a přetížení

2.3.2

Frustrace

2.3.3

Negativní vztahy mezi lidmi

2.3.4

Přílišná emocionální zátěž

2.3.5

Prostředí, pracovní podmínky, organizace práce

2.3.5.1

Míra svobody a kontroly

2.3.5.2

Nesmyslnost požadavků

2.3.5.3

Autorita

2.3.5.4

Odpovědnost

2.3.5.5

Neplnění úkolu

2.3.5.6

Očekávání

2.3.5.7

Sociální komunikace

2.3.5.8

Organizační podmínky

3	Příznaky a stadia syndromu vyhoření

3.1	Příznaky syndromu vyhoření

3.1.1

Subjektivní příznaky

3.1.2

Objektivní příznaky

3.2	Stadia syndromu vyhoření

3.2.1

Fáze syndromu vyhoření

3.2.1.1

Nadšení

3.2.1.2

Vystřízlivění

3.2.1.3

Nespokojenost

3.2.1.4

Apatie X Vlastní intervence

4	Prevence syndromu vyhoření

4.1	Obecné zásady prevence

4.2	Interní a externí postupy

4.2.1

Rady pro osoby nacházející se v nebezpečí vyhoření

4.3	Prevence na úrovni jednotlivce a na úrovni organizace

4.3.1

Prevence syndromu vyhoření na úrovni jednotlivce

4.3.2

Prevence syndromu vyhoření na úrovni organizace

4.4	Prevence v rámci krizového pracoviště

II. Praktická část

5	Empirický výzkum

5.1	Vymezení zkoumaného problému, cíle výzkumu

5.2	Výzkumné otázky

5.3	Volba typu výzkumu, použitá výzkumná metoda

5.4	Charakteristika výzkumného vzorku

5.5	Průběh výzkumu

6	Vlastní výzkum

7	Vyhodnocení a interpretace dat

7.1	Vyhodnocení a interpretace druhé části dotazníku

7.1.1

Otázka č. 1: Pohlaví

7.1.2

Otázka č. 2: V pomáhající profesi pracuji..

7.1.3

Otázka č. 3: Znalost pojmu „burn-out syndrom, syndrom vyhoření“

7.1.4

Otázka č. 4: Snaha předcházet syndromu vyhoření

7.1.5

Otázka č. 5: Znalost pojmu „duševní hygiena“

7.1.6

Otázka č. 6: Dodržování zásad duševní hygieny, aktivní přístup ke zvládání stresu

7.2	Vyhodnocení a interpretace první části dotazníku

7.2.1

Otázka č.1: Jsem spokojený se svou prací

7.2.2

Otázka č.2: Snadno se rozčílím a utrhuji se na lidi

7.2.3

Otázka č.3: Mám potíže se spaním, protože mám problémy v práci

7.2.4

Otázka č.4: Dostávám se častěji a snadněji do konfliktů

7.2.5

Otázka č.5: Můj přístup k práci by se dal označit jako „proč se namáhat??“

7.2.6

Otázka č.6: Práce mi dělá starosti i v době volna

7.2.7

Otázka č.7: Pilně pracuji, ale nemám úspěch

7.2.8

Otázka č.8: Jsem častěji nemocná(ý) než dříve

7.2.9

Otázka č.9: Cítím se smutná(ý) bez jasného důvodu

7.2.10

Otázka č.10: Cítím se unavená(ý), i když mám dostatek spánku

7.2.11

Otázka č.11: Hovořit s lidmi mě vyčerpává

7.2.12

Otázka č.12: Moje pracovní pocity zasahují do mého soukromého života

7.2.13

Otázka č.13: Nemohu se soustředit na práci tak jako dříve

7.3

Dotazník

8	Vyhodnocení výzkumu

8.1	Hlavní výzkumné otázky

8.2	Dílčí výzkumné otázky

8.2.1

Výzkumná otázka č.1

8.2.2

Výzkumná otázka č.2

8.2.3

Výzkumná otázka č.3

8.2.4

Výzkumná otázka č.4

9	Doporučení pro praxi

10

Závěr

11

Příloha

“2.2 Přehled ohrožených profesí

Předkládám přehled profesí, které jsou z hlediska výskytu syndromu vyhoření nejohroženější:
- lékaři (zvláště pracovníci hospiců, onkologických oddělení, nefrologie, jednotkách intenzívní péče, gynekologie, neonatální péče atp.);
- zdravotní sestry;
- zdravotní personál;
- psychologové a psychoterapeuti;
- psychiatři;
- sociální pracovníci;
- poradci ve věcech sociální péče (o děti, dospívající, rodiny v krizi, propuště-né z výkonu trestu apod.);
- učitelé všech stupňů;
- policisté;
- pracovníci v nápravných zařízeních ministerstva spravedlnosti;
- žurnalisté;
- politici;
- sportovci (atleti, trenéři, manažeři atp.);
- duchovní (kněží, faráři, kazatelé);
- poradci v organizačních věcech;
- vedoucí pracovníci všech stupňů;
- administrátoři;
- právníci (zvláště pak tzv. „obhájci chudých“);
- pedagogové pracující s duševně postiženými dětmi;
- vedoucí letecké dopravy;
- piloti a osádky letadel;
- podnikatelé a manažeři;
- obchodníci;
- vyjednavatelé;
- úředníci;
- sociální kurátoři;
- pracovníci exekutivy apod.

2.2.1 Zdravotní sestry

U zdravotních sester dochází k syndromu vyhoření velmi často. Snaží se starat o své pacienty co nejlépe a někteří to chápou, jejich péče si cení a váží a poděkují za ni. Někteří to ovšem nechápou, neprojeví uznání, nepoděkují za péči, kterou jim sestra věnovala. Není divu, že ta se pak cítí frustrována - neuspokojena z hlediska svých základních psychických a soci-álně-psychologických potřeb. To všechno má pak vliv na její sebehodnocení i na celkový postoj k vlastnímu zaměstnání a pacientům.

2.2.2 Učitelé

Nejčastěji se jedná u učitelky základních a středních škol – často se jedná o relativně nej-lepší učitelky, které vstupovaly do zaměstnání s představou, že budou pomáhat svým žákům na jejich cestě za poznáním. V zaměstnání se ovšem setkaly s realitou, kterou tvoří malý zájem až nezájem ze stran studentů o to, co je ony chtěly naučit. Dalšími jevy, které přispívají k psychickému náporu je mimořádná kázeň žáků na straně jedné a nedostatek kázeňských pro-středků učitelů na straně druhé. Pokud přičteme nedobré mezilidské vztahy v pedagogickém prostředí, problémy v rodině a nesmyslných překážek ze strany vedení (tzv. „házení klacků pod nohy“), můžeme pozorovat už první příznaky syndromu vyhoření.

2.2.3 Vedoucí pracovníci a manažeři

Syndrom vyhoření je zde způsoben tím, že je na vedoucí pracovníky a manažery tlačeno ze dvou stran – od svých nadřízených a od svých podřízených (jedná se o tzv. „dvojí vazbu“ – double bind). Negativní vliv má dále konkurenční tlak, řešení střetů vedení s odbory, vnitroskupinové i externí konflikty, nesnadná problematika jednání s lidmi, vytváření koalic a kontrakoalic apod.

2.2.4 Vysokoškoláci nastupující do zaměstnání

Příčiny upozornění na výskyt syndromu vyhoření u této skupiny jsou dány tím, že po ukončení vysoké školy a následnému nástupu do zaměstnání následuje období (zhruba po šesti měsících), kdy se u nich rodí negativní pocit, který vyjadřují slovy „nic se nedá dělat“, „každý se bojí něco změnit“ či „nikdo ani prstem nehne“. Následuje ztráta nadšení, iluzí, idejí, kuráže.

2.3 Rizikové faktory

Dle Vodáčkové (2002) se lze na problém vyhoření podívat i z úhlu celého týmu a organizace. Ty jsou ohroženy tehdy, ignorují-li dva základní rizikové faktory:
- nedostatek vnitřní struktury organizace, nevymezení kompetencí pracovníků a nevyváženost jejich práv a povinností;
- nedostatek uznání pracovníkům.
K nejčastějším faktorům možného vzniku syndromu vyhoření v pracovní sféře dle Vodáčkové (2002) patří:
- nejasnost profesionální role;
- nesplnitelnost pracovních úkolů;
- neslučitelnost pracovních úkolů;
- přemíra úkolů;
- neadekvátní finanční ohodnocení;
- úkoly přesahující schopnosti nebo kvalifikaci pracovníka;
- kritika a absence ocenění.

2.3.1 Zátěž a přetížení

Stres je pro současnou dobu velmi zaužívaným pojmem a setkáváme se s ním na každém kroku. Stres má negativní vliv nejen na náš zdravotní stav, ale také na náš stav duševní a duchovní. Je definován jako vztah mezi dvěma silami, které na sebe působí protikladně. Obě tyto síly jsou subjektivně definovány, přičemž pojem „subjektivní“ znamená, že to, co se zdá jedné osobě „příliš“ těžké atp., se osobě druhé příliš těžké, až neúnosné, zdát nemusí. Jsou-li obě tyto síly vyrovnány, nebo převažuje-li ta „pozitivní“, nedochází u člověka ke stresu. V opačném případě ke stresu dochází, a dojde-li k překročení určité zvládnutelné hranice, hovoříme zde o stresu, který má patologické účinky na celou osobnost člověka. Pohybuje-li se ten dlouhodobě ve stresové situaci, je u něj nebezpečí psychického vyhoření velmi pravdě-podobné.

2.3.2 Frustrace
Pokud vykonáváme určitou činnost, očekáváme, že tato činnost bude nějakým způsobem odměněna – ať už po finanční stránce, či v podobě společenského uznání, ocenění naší námahy druhými lidmi, o jejich vyjádření k našemu úsilí apod. Dostane-li se nám kladného ocenění, mluvíme o s a t i a c i (uspokojení). Pokud se nám tohoto kladného uznání nedostane, potom s jedná o f r u s t r a c i (neuspokojení) – ovšem i tady ne na místě připomenutí, že i frustraci potřeb (očekávání atp.) je třeba brát individuálně. To, co může jedné osobě připadat jako výhra, může osoba druhá považovat za prohru. Tyto zážitky frustrace, ve smyslu zklamaných očekávání, se mohou v člověku hromadit a kumulovat, což pak v konečném důsledku může být významný činitel syndromu vyhoření."

Obsahuje grafy a tabulky. Čistý text dosahuje cca 24 stran.
Zaměřeno na Zlín.