1.

Úvod

2.	Mírová smlouva s Rakouskem

3.	Menšinová Saint-Germainská dohoda

4.	Ústava 1920

5.	Jazykový zákon

6.

Závěr

7.	Obrazová příloha

"Ústava 1920 byla schválena 29. února 1920 na 126. schůzi Národního shromáždění. Ovšem samotné vytvoření tohoto dokumentu ve schválené znění trvalo podstatně déle. Problémy, které se dotýkají tématu mé seminární práce, byly projednávány na 110., 112., 114., 116., 120., 144., 159. schůzi ústavního výboru.
Vyřešení problémů menšin úzce souviselo s existencí nového státu. Za Rakouska-Uherska byli Češi menšinou, teď ale čelili témuž problému, ale stáli na druhé straně barikády.

Podkarpatská Rus
Otázka Podkarpatské Rusi byla projednávána na 144. schůzi ústavního výboru. Veškerá ustanovení týkající se území podkarpatských Rusínů se nacházejí v Hlavě I, § 3, odst. 1-9. jsou zde zakotveny všechny požadavky, se kterými Československo souhlasilo v menšinové saint-germainské dohodě.
Podkarpatská Rus získala nejširší možnou autonomii, měla vlastní sněm i vlastní zastoupení v Národním shromáždění. V jejím čele stál guvernér. Nařízení sněmu Podkarpatské Rusi podepisoval prezident spolu s guvernérem. Tato nařízení byla vydávána ve zvláštní sbírce. Vůči nařízením sněmu Podkarpatské Rusi mohl prezident republiky uplatnit absolutní veto.

Menšiny
První zmínka o menšinách je v ústavě v Hlavě páté, § 106, odst. 2, který říká, že „všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství.“ Jedná se tedy o téměř doslovné převedení druhého článku menšinové saint-germainské dohody. Odstavec ještě obsahuje větu: „Úchylky od této zásady jsou přípustny jen, pokud právo mezinárodní dovoluje.“
V § 108 ústavy se říká, že „každý státní občan československý může se usazovati na kterémkoli místě Československé republiky, nabývati tam nemovitostí a vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných právních ustanovení.“ Omezení tohoto paragrafu je možné pouze ve veřejném zájmu a na základě zákona.
V § 122 je povoleno vykonávat jakékoliv vyznání, náboženství nebo víra s podmínkou, že nesmí být v rozporu s dobrými mravy nebo s veřejným pořádkem.
Dále je problematika ochrany menšin řešena v Hlavě šesté. Podtitul šesté hlavy je „Ochrana menšin národních, náboženských a rasových“. Zpravodaj ústavního výboru JUDr. Václav Bouček na 112. schůzi ústavního výboru zdůvodňoval použití slova „národní“ takto: „Zde jsme chtěli zabránit tomu, co se v Maďarsku dálo, že např. Slováci, Rumuni, Chorvaté a Srbové nebyli pokládáni za národ, nýbrž jen za národnosti. My něco takového nechceme míti u nás, a proto zvolili jsme výraz národních a nikoli národnostních, aby bylo patrno, co jsme intendovali.“
V § 128 je dáno, že všichni občané Československé republiky si jsou rovni bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství, dále že víra, vyznání, náboženství a jazyk nejsou nikomu na překážku hlavně pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem nebo výkon povolání. Na tomto místě tvůrce původní osnovy ústavy prof. dr. Jiří Hoetzel upozornil, že v tomto paragrafu zašel dál, než byly požadavky menšinové smlouvy. „Já si dovolím zde upozorniti, že v mezinárodní smlouvě v článku 7, který o tom jedná, se uvádí pouze náboženství, víra a vyznání. Řeč se tam nevyskytuje, abyste si byli vědomi, že jsme to tam dali, poněvadž nechceme z důvodů jazykových obmeziti přístupnost úřadů.“
Státní občané také mohou v mezích všeobecných zákonů používat jakéhokoli jazyka ve věcech soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu.
„Zásady jazykového práva v republice Československé určuje zvláštní zákon, tvořící součást této ústavní listiny.“
§ 130 povoluje (pokud to státním občanům přísluší podle všeobecných zákonů) zakládání, řízení a správu vlastním nákladem lidumilných, náboženských a sociálních ústavů, škol a jiných výchovných ústavů a státní občané zde mohou používat svůj jazyk a vykonávat své náboženství. Jedná se o část, téměř doslovně převedeného, článku 8 menšinové saint-germainské smlouvy.
V § 131 stojí, že „v městech a okresích, kde žije usedlý značný zlomek státních občanů československých jiného jazyka než československého, zaručuje se dětem těchto československých občanů ve veřejném vyučování v mezích všeobecné úpravy vyučovací přiměřená příležitost, by se jim dostalo vyučování v jejich vlastní řeči, přičemž vyučování československé řeči může býti stanoveno povinným.“
Podle § 132 ve městech a okresech, kde žije značný zlomek československých státních občanů, kteří náležejí k nějaké menšině, mají tyto menšiny podíl na částkách z veřejných fondů.
Paragraf 131 i 132 jsou převzaty z menšinové saint-germainské smlouvy téměř doslovně , i když převzatý článek 9 nepatřil mezi ty, které jsme povinně museli zařadit do základního zákona. Jediná změna se udála v § 131, který mluví o československém jazyku. V menšinové saint-germainské dohodě je zmíněn jazyk český.
Podle § 133 měl být pojem „značný zlomek“ vymezen ve zvláštních zákonech.
Poslední paragraf ústavy zakazuje násilné odnárodňování. Byl do ústavy zařazen na výslovné přání prezidenta T. G. Masaryka.
Do ústavy tedy byly zahrnuty veškeré důležité části „Malé saint-germainské dohody“, ke kterým jsme byli povinni. Otázka československého jazyka a „značného zlomku“ byla řešena později v jazykovém zákonu."

Obsahuje tabulku a mapu.