1.	Amputace – definice

2.

Rozhovor

3.

Závěry

3.1	psychické přijímání situace pacientem

3.2	Subjektivní postoje pacienta

3.3	Předoperační a pooperační psychologické působení

“Z tohoto rozhovoru jsem dospěl k několika závěrům:
• V závislosti od příčiny amputace se mění i jejich psychické přijímání pacientem. Velmi náročnou na psychické zvládnutí se stává situace, kdy se mladý člověk z plného zdraví stává tělesně postiženým následkem úrazu. Snadněji se s amputací vyrovná pacient, kterého končetina dlouho obtěžovala krutými bolestmi. Proto odstranění končetiny nemusí být vždy pro postiženého přítěží. Vhodně indikovaná a vykonaná amputace představuje pro pacienta ukončení lokálně obtěžujícího onemocnění a začátek procesu rehabilitace, přičemž dobře vedená psychologická pomoc by měla být v tu chvíli její samozřejmou součástí.

• Po amputaci se mění i subjektivní postoje pacienta. Pacient je v těžkém psychickém rozpoložení, které zapříčinil nečekaný a těžký defekt jeho těla. Nejhůře pacienti snáší bezradnost ve snaze zhodnotit svůj stav a důsledky postižení jak pro sebe samého, tak pro svou rodinu. V tomto stavu by bylo nejlepší, aby se s pacientem dostal do styku jako jeden z prvních psychologicky kvalifikovaný pracovník. Úlohou psychologa je správným vedením zabránit vzniku nežádoucích postojů vůči okolí. Je nutná spolupráce mezi psychologem, ošetřujícím lékařem a fyzioterapeutem. Ti by rovněž měli informovat příbuzné o budoucích možnostech pacienta. U amputací musíme podat pacientovi ihned po probuzení z narkózy citlivě formulovanou, vysoce odborně a psychologicky vedenou podrobnou informaci o jeho stavu, o postupu a možnostech jeho rehabilitace a dosažitelných výsledcích. Také o možnostech sociálního a pracovního zařazení lidí s podobným postižením."