1.	Návěstidla - součást železnič. dopravy

2.	Pohled do historie - staniční zvony, prapory

3.	Využití elektrotechniky

4.	Úloha zabezpečovací a sdělovací techniky

"Výhybky museli v noci výhybkáři osvětlovat svítilnami či pochodněmi. Bezprostřední dozor nad dráhou zajišťovali strážníci tratí, kteří žili se svými rodinami ve strážních domcích a na jejich schopnostech a pozornosti závisela v podstatě veškerá bezpečnost provozu. Tito strážci byli tedy podrobování přísnému výběru, jejich domky byly rozmístěny po celé trati ve vzdálenostech průměrně 1 km na vyvýšených místech.
První traťové návěsti byly barevné prapory (převzato z lodní dopravy), zpočátku se ovšem používaly jen pro nouzové případy. Každá barva znamenala určitou informaci. Pro lepší viditelnost byla však již začátkem 40. let 19.st. zavedena místo praporů návěstidla košová - na stožáru se různě vytahovaly dva velké kulaté proutěné koše, v noci se pod ně zavěšovalo červené světlo (lucerna).
Strážci tratí byly informování barevnými praporci na lokomotivách - např. o tom, zda se ten vlak bude vracet ještě týž půlden do výchozí stanice.
Časem, když vzrostlo zatížení stanic, bylo zavedeno tzv. distanční neboli vzdálenostní návěstidlo, které signalizovalo přijíždějícímu vlaku, zda může do stanice vjet. Už tedy nemuseli železničáři běhat vlakům naproti, když je bylo třeba zastavit.
Od 50. let 19.st. se využívá v návěstění elektrotechniky. Dnes se návěstidla vyvíjejí především díky poznatkům optiky (viditelnost jednotlivých barev za tmy, nejvhodnější tvary...), o bezpečnost se dbá např. tím, že přetržením jakéhokoli drátu se návěstidlo samo uvede do polohy zakazující jízdu."