První část - Úvod do teoretické sémiotiky

1.	Přiřazování znaků. Kódy a systémy. Komunikace

1.1.	Přiřazování

1.2.	Pojmenování

1.3.	Označování

1.4.

Ukazování

1.5.

Kódy

1.6.	Komunikace

1.7.

Sémisféra

2.	Sémiotika jako obor

2.1.	Sémiotická literatura

3.	Diadická a triadická sémiotika

3.1.	Jazyk a teorie o jeho původu a vývoji

3.2.	Historie vzniku sémiotické tematiky¨

3.2.1.

Starověk

3.2.2.

Středověk

3.2.3.

Novověk

3.2.4.

20. století

4.	Teorie ostenze

4.1.	Ostenze v dějinách myšlení

4.2.	Současné teorie ostenze

5.	Sémiotická alternativa: teorie symbolu

5.1.	Symboly a jejich pojetí

5.2.

Historie

5.3.	Symbol a jeho pojetí ve 20. století

6.	Česká sémiotika v historických a geografických souvislostech

6.1.	Česká sémiotika ve druhé polovině 20. století

Druhá část - Sémiotika v praxi

7.	Persuazivní komunikace

7.1.	Komunikace

7.2.	Literatura a teorie

7.3.	Magie a zaříkávání

8.	Problémy notace

8.1.	Co je notace

8.2.	Notační systémy

9.	Neverbální komunikace

10.	Interpersonální hypotéza

10.1.

F. Knobloch, interpersonální hypotéza

11.	Artefakt. Vnitřní a vnější prostředí

11.1.

Pojmy rozhraní a společné rozhraní

"3. kapitola – Diadická a triadická sémiotika

- spekulace o původu řeči vycházejí z pěti možných postupů „přiřazení“, ústředního pojmu většiny těchto teorií:mystické, imitační, interjekční, mestické a na základě dětštiny:

-- Mystická teorie vychází z reifikace (zvěcnění) slov: přiřazení má příčiny tajemné; jestliže však existuje slovo, musí existovat věc.
-- Imitační teorie vychází z pozorování, že zvířata vydávají charakteristické zvuky a že člověku blízké opice mají tendenci slyšené zvuky imitovat. Avšak výrazy pro zvuky, které vydávají pes, kočka, kráva nebo ovce jsou přesto různé v různých jazycích.
-- Čtvrtá spekulace (mestická teorie) pokračuje ještě dále ve zkoumání signálního charakteru dorozumívání opic, bohatého na zvuková i pohybová gesta.
-- Ani asociační teorie, založená na dětštině (vokální hře) – tj. žvatlání, nevysvětlí (ani neosvětli), jak došlo k sociální standardizaci zvukových projevů.

-Historie vzniku sémiotické tematiky
- Starověk
--Platon (427-347 př. n. l.) a Demokritos jsou stoupenci přesvědčení o přiřazení na základě dohody
-- Aristoteles (384-322 př. n. l.), co se týká znaku, rozlišil dva druhy vztahu:
• Pro vztah mezi označovanou věcí a slovem, které ji označuje, používá termín sémeion (označení)
• Pro vztah mezi pojmem a jeho slovním vyjádřením pak užívá výrazu symbolon (znak)
-- Stoikové (4.-3-století př. n. l.) – trojúhelník reference
-- Dyadická a triadická sémiotika: Máme-li při označování co činit se dvěma členy vztahu, tj. předmětem a jménem, mluvíme o sémiotice dyadické. Máme-li co činit se členy třemi mluvíme o sémiotice triadické.
-- Epikuros (341-270 př. n. l.) považuje řeč za přirozený, nikoli smluvený výtvor a pozoruhodně srovnává první slova s reflexivními projevy lidskými i zvířecími (kašláním, kýcháním, štěkáním, bučením apod.)
-- Augustin (359-430 n. l.) formuloval alternativu k dyadickému a triadickému označování, totiž označování pomocí ukázání"

Práce obsahuje tabulku a grafiku.