Úvod

1.	Historický vývoj zákonodárných orgánů

1.1	Vývoj parlamentarismu na evropském kontinentu

1.2	Zákonodárné orgány v českých zemích do roku 1945

1.3	Zákonodárné orgány Československa po 2. světové válce

2.	Ústavní vymezení zákonodárné moci a volby do Parlamentu ČR

2.1	Základní předpoklady právního státu

2.2	Volební právo

2.3	Politické strany

2.4	Volební systémy

2.5	Vyhlašování voleb a jejich průběh

2.6	Zpracování výsledků voleb do Poslanecké sněmovny

2.7	Zpracování výsledků voleb do Senátu

3.	Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR

3.1	Ustavující schůze Poslanecké sněmovny

3.2	Jednání v Poslanecké sněmovně

3.3	Hlasování ve Sněmovně

3.4	Vztah Sněmovny a vlády

3.5	Orgány Poslanecké sněmovny

3.5.1

Komise Sněmovny

3.5.2

Výbory Sněmovny

3.5.3

Delegace Parlamentu ČR

3.5.4

Pracovní skupina

3.6	Poslanecké kluby

4.

Senát

4.1	Vznik Senátu

4.2	Zasedání Senátu

4.3	Jednání v Senátu

4.4	Hlasování v Senátu

4.5	Orgány Senátu

4.5.1

Výbory Senátu

4.5.2

Komise Senátu

4.5.3

Zastoupení Senátu ve stálých delegacích Parlamentu České republiky

4.6	Senátorské kluby

5.	Vztah komor Parlamentu ČR

5.1	Zákonodárný proces z pohledu Poslanecké sněmovny

5.1.1

Prvé čtení návrhu zákona

5.1.2

Druhé čtení návrhu zákona

5.1.3

Třetí čtení návrhu zákona

5.1.4

Výjimky při projednávání návrhu zákona v trojím čtení

5.2	Zákonodárný proces z pohledu Senátu

5.2.1

Zkrácené jednání Senátu o návrzích zákonů a mezinárodních smlouvách

5.2.2

Zákonná opatření Senátu

5.3	Projednávání zákona zamítnutého Senátem nebo vráceného Sněmovně s pozměňovacími návrhy

5.4	Suspensivní veto prezidenta

5.5	Vztah Parlamentu ČR a prezidenta republiky

6.	Role obou komor Parlamentu ČR

7.

Výsledky

Závěr

"Germánské říše byly monarchiemi, panovník byl nejvyšší autorita a opíral se o svou družinu. „Starobylé kořeny měla také lidová shromáždění, kterých se zúčastňovali všichni svobodní muži. Panovníci je svolávali pravidelně a se svými bojovníky na nich projednávali všechny závažné problémy života země. Postupem času, jak se prohlubovaly společenské rozdíly mezi příslušníky germánských kmenů a jak se tyto kmeny spojovaly do velkých kmenových svazů, přebírala poradní funkci lidových shromáždění užší shromáždění světských a duchovních předáků.“ Hlavním pramenem germánského práva byly právní obyčeje a v pozdějších obdobích královské zákony, které byly ovlivněny římským právem. V průběhu 6 století byly postupně jednotlivé germánské kmeny poraženy Maury na jihozápadě (Pyrenejský poloostrov) a Byzantinci na východě. V roce 774 byla poslední germánská říše (Langobardská) připojena k Franské říši.
Franská říše sehrála významnou roli při přechodu společnosti k feudalismu. Rozkládala se v západní části Evropy a postupně rozšířila svůj vliv i do východní Evropy a na Balkán. Franská říše byla dědičnou monarchií. Král měl nejvyšší zakazovací a přikazovací pravomoc a měl i své poradní sbory, které byly nazývány březnová pole (podle období každoročního svolávání). Později byla vojenská shromáždění nahrazena sjezdy předáků země, které se scházely 4 krát ročně a nazývaly se curia. Těmto shromážděním král předkládal návrhy zákonů. Nejvyšším úředníkem byl majordom, který byl správcem královského paláce a náčelníkem královské družiny. Od druhé poloviny 6. století postupně dochází k přechodu veškeré moci a politického vlivu do rukou majordomů. Ti postupně soustředili ve svých rukou veškerou vojenskou a správní moc v království a stali se faktickými vládci V roce 843 byla verdunskou smlouvou Franská říše rozdělena na tři části - území připomínající dnešní Itálii, Francii a Německa. Po rozpadu Franské říše se saský král Ota I. pokusil vytvořit nové západoevropské impérium. V roce 961 dobyl Itálii, slíbil ochranu papeži a stal se zakladatelem Svaté říše římské, která po několik staletí ovlivňovala veškeré dění na evropském kontinentu. Stala se univerzálním útvarem, v jejímž čele stáli císař s papežem. I když měl římský císař snahu stavět se nad veškeré evropské panovníky, často narážel na jejich odpor. V jednotlivých zemích vládli panovníci, kteří si vytvářeli své poradní orgány, do nichž přicházeli příslušníci dynastií a tak postupně vznikaly dvorské sjezdy a sněmy, které rozhodovaly o všem, co jim předložil panovník.
V té době vznikly první zákonodárné sbory mimo kontinentální Evropu. Za nejstarší doposud fungující parlament světa je považován islandský Althing, který se začal scházet již v roce 930 na místě nazývaném Tingvellir (islandsky Sněmovní pláně). Nejmocnějším mužem v zemi se stal zákonopravce, který znal zákony zpaměti. K jejich sepsání došlo až v roce 1117. Parlament měl moc zákonodárnou, ale o výkonnou už se starat nemohl. Islanďané neměli panovníka ani armádu. Tato událost znamenala počátek islandského společenství. Dokonce i po připojení Islandu k Norsku se v Althingu ještě konala zasedání a to až do roku 1800, kdy byla tato zasedání na několik desetiletí přerušena. Obnovena byla v roce 1843, ale to již byl parlament přesunut do Reykjavíku, kde sídlí až do současnosti. Tingvellir je dodnes posvátným místem všech Islanďanů. I když dnes Althing zasedá v Reykjavíku, jde-li o něco mimořádně důležitého, vyrážejí poslanci po vzoru předků na Tingvellir ke Skále zákonů. Pro úplnost ještě dodávám, že „prvním zákonodárným sborem byl Ukkim neboli dvoukomorový parlament v Uruku (Irák) ustanovený kolem roku 2800 př. n. l. a zákonodárný sbor s nejdelší nepřerušenou historií zasedá v Tynwaldu na ostrově Man (Velká Británie) – založen v roce 979."

Tato práce obsahuje obrázky, tabulky a grafy. Čistého textu v práci je cca 55,5 strany.