1.	Osobnost I. Kanta

2.	Předkritické období

3	„Kritický problém“

3.1.	Kritika čistého rozumu

4.	Kantova etika a estetika

4.1.	Kategorický imperativ

5.	Kritika Kantovy filosofie

6.	Vlastní úvaha

"3.1. Kritika čistého rozumu
Kant se pokouší o systematickou kritiku lidského myšlení a rozumu. Chce popsat povahu a hranice poznání nejen k vědeckým objevům, ale absolutně – svou metafyziku tedy koncipuje jako samotný základ diskurzivního myšlení. Podle něj je vědecké poznání aposteriorní (když se syntéza opírá o nějakou prostředkující zkušenost), poněvadž pochází z aktuální zkušenosti a je na ní založeno – věda se tedy nezabývá nutnými pravdami, ale nahodilými fakty. Ale proto, že je postavena na axiomech či principech (nebo soudech), které předcházejí každé zkoumání a nemohou být tedy empiricky dokazatelné, tak tyto axiomy jsou apriorní. Dělí je na analytické (pravdivé na základě slov použitých k jejich formulování) a syntetické, které vypovídají o empirickém světě. Ty pak tvoří samotný základ metafyziky.

Kant byl přesvědčen, že ani empirik ani racionalista nemůže nabídnout koherentní teorii poznání. Empirik, povyšující zkušenost nad rozum se sám zbavuje pojmů, které mohou popsat zkušenost jako takovou, kdežto racionalista se zdůrazněním rozumu na úkor zkušenosti zase zbavuje samotného předmětu poznání. Poznání je podle Kanta možné syntézou pojmu a zkušenosti, jím nazývanou jako transcendentální. Apriorní poznání je možné: zkušenost (chce-li být předmětem této syntézy) se musí přizpůsobit kategoriím rozvažování, základním formám myšlení. Tak můžeme apriori vědět, že svět musí sledovat určité principy, implicitně obsažené v pojmech jako substance, objekt, příčina pod všeobecným řádem prostoru a času (R. Scruton, Krátké dějiny novověké filosofie, str.158).

Velmi zjednodušeně řečeno: Kant rozděluje skutečnost na svět o sobě (a to jsou všechny věci existující mimo naše vědomí), o kterém nemůžeme říci nic jiného, než že existuje a svět pro sebe (a to jsou věci, tak jak se v našem vědomí jeví), který jediný může být zárukou bezprostředního, apriorního poznání syntetického. A toto jisté poznání máme díky našim – konstantním, nebo-li neměnným – nazíracím principům. A tyto principy jsou princip prostoru a princip času. Je třeba kriticky pozorovat samu poznávací činnost , za jakých podmínek je možné vědecké poznání zříká se otázky po předmětu poznání - je třeba kriticky pozorovat samu poznávací činnost. A Kant má pravdu – nemáme žádnou představu, ve které by nebyl přítomen čas či trojrozměrný prostor – vše co za takovou představu považujeme je nějakým způsobem zakuklený čas a prostor. Uveďme příklad – můžeme si představit situaci bez pohybu a tudíž na první pohled bez-časovou, ovšem to že se naše představy nehýbají znamená, že máme pojem času, jinak bychom nemohli danou situaci označit za neměnnou – bez času je pojem neměnnosti nesmyslný."

Práce kompilačního charakteru. Čerpáno z: http://www.jenik.wz.cz/filosofie.htm; http://prouzitek.webgarden.cz/filozofie-2/novy-prispevek-23.html.