Část A - Mezinárodní právo veřejné

1.	Pojem a předmět mezinárodní práva veřejného

1.1.	Zvláštnosti mezinárodního práva

2.	Teorie pramenů – formální a materiální prameny

2.1.	Teorie pramenů

2.2.	Základní prameny

2.2.1.

Mezinárodní smlouvy

2.2.2.

Mezinárodní obyčej

2.3.	Pomocné prameny

3.	Mezinárodní smlouvy a jejich výklad

3.1.	Mezinárodní smlouvy

3.2.	Druhy mezinárodních smluv

3.3.	Mezinárodní smlouva jako pramen mezinárodního práva

3.4.	Výklad mezinárodních smluv

4.	Mezinárodní obyčeje

5.	Obecné zásady právní

6.	Úloha dalších formálních pramenů mezinárodního práva

7.	Mezinárodně právní subjektivita - teorie a praxe

8.	Stát jako subjekt mezinárodního práva

8.1.	Odpovědnost státu v mezinárodním právu

8.2.

Stát

9.	Mezinárodní organizace - vládní a nadstátní

10.	Jednotlivci a jejich postavení v mezinárodním právu

Část B - Právo Evropské unie

11.	Minulost a současnost evropské integrace

11.1.

Důvody evropské integrace

11.2.

Evropská společenství

11.3.

Evropská unie

12.	Pojem a předmět práva Evropských společenství a EU

12.1.

Právo Evropských společenství

13.	Mezinárodně právní postavení Evropských společenství

13.1.

Subjektivita Evropských společenství

14.	Postavení Evropské unie

15.	Institucionální uspořádání EU a základní politické principy

15.1.

Základní politické principy EU

15.2.

Politiky EU

15.3.

Aktuální vývoj EU

16.	Postavení orgánů EU

16.1.

Orgány (instituce) EU

16.2.

Evropský parlament

16.3.

Evropská rada

16.4.

Evropská komise

16.5.

Evropský soudní dvůr

17.	Evropské občanství

17.1.

Občanství EU

17.2.

Právo krátkodobého pobytu

17.3.

Právo dlouhodobého pobytu

17.4.

Cizinci – občané třetích států

18.	Prameny a postavení práva Evropských společenství

19.	Primární právo Evropských společenství

19.1.

Primární právo EU (Evropských společenství)

19.2.

Prameny primárního práva

19.3.

Sjednávání a účinky smluv

19.4.

Externí smlouvy

19.5.

Subsidiární smlouvy

19.6.

Ústavní smlouva

20.	Sekundární právo Evropských společenství

20.1.

Sekundární právo EU

20.2.

Prameny sekundárního práva

20.2.1.

Akty prvního pilíře

20.2.2.

Akty druhého pilíře

20.2.3.

Akty třetího pilíře

20.2.4.

Soft law

20.2.5.

Dokumenty legislativního procesu

20.3.

Administrativní praxe a judikatura

Část C - Mezinárodní právo soukromé

21.	Pojem a předmět mezinárodního práva soukromého

21.1.

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem

21.2.

Prameny českého mezinárodního práva soukromého

22.	Úprava občanskoprávních poměrů pomocí přímých a kolizních norem

22.1.

Přímé normy

22.2.

Kolizní normy

22.2.1.

Druhy kolizních norem

22.2.2.

Hraniční určovatelé

23.	Obecná část mezinárodního práva soukromého

24.	Kolizní norma, funkce a druhy

25.	Zvláštní část mezinárodního práva soukromého – práva věcná

26.	Zvláštní část mezinárodního práva soukromého – závazkové právo

26.1.

Závazkové právo

26.2.

Náhrada škody

27.	Cizinecké právo a postavení cizinců v řízení

27.1.

Úprava cizineckého práva v mezinárodních smlouvách

27.2.

Vnitrostátní úprava cizineckého práva

27.3.

Postavení cizinců v řízení (vnitrostátní úprava)

28.	Pojem a předmět mezinárodního práva procesního

28.1.

Mezinárodní právo procesní

28.2.

Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem

28.3.

Prameny mezinárodního práva procesního

29.	Zásady mezinárodního práva procesního

30.	Mezinárodně právní pomoc.

Část D - Vlastní zaměstnání a v souvislosti s jeho výkonem používání norem mezinárodního práva a práva EU

31.	Mezinárodní právo

31.1.

Trestní řád (hlava 25) – Právní styk s cizinou

32.	Evropská unie

32.1.

Příprava na schengenskou spolupráci

"7. Mezinárodně právní subjektivita : teorie a praxe
_________________________________________
Mezinárodně právní subjektivita

Mezinárodně právní subjektivita je charakterizována způsobilostí mít práva a povinnosti – subjektem mezinárodního práva je ten, kdo je bezprostředně vázán alespoň jednou povinností nebo je k něčemu oprávněn (nepodstatná je samotná způsobilost k právním úkonům, odpovědnostní způsobilost a procesní způsobilost).

Subjekty mezinárodního práva
Základními a hlavními subjekty mezinárodního práva jsou svrchované státy, jejichž vztahy jsou založeny na principu rovnosti a svrchovanosti každého z nich – neexistence institucionálně nadřazeného přikazujícího subjektu je jedním z hlavních specifik mezinárodního práva.

Subjekty :

a) Svrchované státy :
- představují hlavní subjekt mezinárodního práva, které jim přiznává způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům,

- jako subjekty mezinárodního práva jsou suverénní státy navzájem nezávislé a rovné (na rozdíl od vnitrostátního práva, kde stát vystupuje jako zákonodárce a ostatní jsou povinni právní normy dodržovat),

- stát je nositelem svrchované suverénní moci, kdy pouze organizovaná státní moc je schopna materiálně zajistit plnění mezinárodněprávních závazků – jedině nejvyšší, výlučná a nezávislá státní moc, která materiálně ovládá určité území a jeho obyvatelstvo a která disponuje hospodářskou i vojenskou silou, je schopna plnit závazky a užívat práv, které jsou poskytovány mezinárodním právem.

b) Zvláštní politické jednotky s dílčí subjektivitou :
- v minulosti se jednalo především o koloniální a nezávislé národy, které bojovaly za národní osvobození a snažily se dosáhnout vlastní státnosti,

- v současnosti může jít např. o povstalce v občanské válce – svrchované státy jim mohou určitou omezenou subjektivitu přiznat, často jsou však prakticky nuceny respektovat faktickou situaci,

- v minulosti i v současnosti najdeme řadu velmi zvláštních subjektů mezinárodního
práva, které disponují vždy jen subjektivitou nepůvodní (přiznanou a částečnou), často jen způsobilostí k právům a povinnostem a jen velmi zřídka způsobilostí k právním úkonům- takovými subjekty byl např. Svrchovaný řád maltézských rytířů a Západní Berlín.

c) Mezinárodní organizace
- je sdružení států vzniklé na základě právního aktu, které plní určité úkoly pro tyto státy, a to vlastním jménem a vlastními orgány,

- subjektivitu získaly na základě zmocnění členskými státy – vlastní svrchovanou moc nemají,

- jejich subjektivita je vždy částečná a odvozená, což vyplývá z jejich zakladatelského statutu – nemohou být tedy nadřazeny svrchovaným státům, i když do budoucna lze očekávat růst jejich množství, významu i kompetencí.

d) Jednotlivci – fyzické osoby :
- jednotlivec žije vždy na území některého státu a jemu je prostřednictvím vnitrostátního právního řádu podřízen – je tedy především subjektem vnitrostátního práva, což však nevylučuje i jeho mezinárodněprávní subjektivitu,

- názor, že i jednotlivci mohou mít mezinárodněprávní subjektivitu není všeobecně přijímán – část právní vědy ji odmítá uznat,

- rozhodující pro určení právní pozice jednotlivce se jeví zjištění, zda existují takové jeho zájmy, které mezinárodní právo chrání i bez konkrétního přivolení státní moci, případně i proti vůli této moci – pokud takové zájmy existují, jsou relativně autonomní a vymykají se státní moci,

- zájmem, který se „vymkl“ státním moci se stala lidská práva (právo na život, ochranu zdraví, lidské cti a důstojnosti, nedotknutelnost osoby, obydlí, aj.), která jsou chráněna kogentními normami mezinárodního práva – v těchto otázkách se jednotlivec, po vyčerpání všech vnitrostátních možností, může obracet k mezinárodním orgánům,

- lidská práva jsou v mezinárodním právu chráněna i v negativním smyslu – kogentní pravidla zakazují jednotlivcům takové chování, které by ohrozilo lidská práva jiných a nerespektování těchto pravidel vyvolává mezinárodněprávní trestní odpovědnost (např. za válečné zločiny, zločiny proti míru a lidskosti, zločin genocidia, aj.). "

Části odpovědí na otázky 2, 3, 4, 7, 9, 10, 13, 14, 22 a 23 se opakují.
Práce obsahuje částečný výpis Zákona č. 97/1963 Sb. ze dne 4.prosince 1963 o mezinárodním právu soukromém a procesním, a také částečný výpis Zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), Hlava 25, § 375 - 460, Právní styk s cizinou.
Částečně čerpáno také z: www.sociologie2005.wz.cz/dokuments/Pravo/STUD_pravo_mezinarodn_obecne.doc; www.primat.cz/soubory/materialy/44/1489.doc.