1.	Druhy a funkce bankovnictví

2.	Charakteristika a právní vymezení komerčních a investičních bank

2.1.	Komerční banky

2.2.	Investiční banky

2.3.	Základní rozdíly mezi komerčními a investičními bankami

3.	Charakter právní úpravy komerčního a investičního bankovnictví

4.	Modely začlenění investičního bankovnictví

4.1.	Model univerzálního bankovnictví

4.2.	Striktní oddělení investičního a komerčního bankovnictví

4.3.	Smíšený model bankovnictví

5.	Model začlenění investičního bankovnictví v ČR

6.	Pojetí oddělení komerčního a investičního bankovnictví v univerzálních bankovních domech

7.	Směrnice MiFID a změny v české právní úpravě kapitálových trhů

8.	Provádění dohledu Českou národní bankou v oblasti oddělení komerčního a investičního bankovnictví v univerzálních bankách

"5. MODEL ZAČLENĚNÍ INVESTIČNÍHO BANKOVNICTVÍ V ČR

Podle směrnic Evropské unie existuje pro členské země možnost volby bankovního systému a je pouze na členských zemích, který model bankovnictví, zda univerzální, segmentovaný či smíšený, si zvolí. Podle první bankovní směrnice Rady číslo 77/780/EEC, o koordinaci předpisů o zakládání peněžních ústavů, jež se spokojila pouze s jednotnými minimálními požadavky na zakládání bank, je banka definována jako úvěrová instituce, jejíž činnost spočívá v přijímání vkladů a jiných splatitelných prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet. Banky pak mohou nabízet i ostatní bankovní a finanční služby a produkty, pokud nejsou omezeny národním zákonodárstvím. V příloze k druhé bankovní Směrnici Rady číslo 89/646/EEC a ve Směrnici 2006/48/EC, příloze č. 1 je uveden seznam bankovních obchodů, pro něž je platná jednotná bankovní licence. Bankovní domy pak mohou poskytovat bankovní služby a provádět další obchody v oblasti cenných papírů na celém vnitřním trhu Evropské unie, pokud k tomu získají licenci v domovském státě, a obchody následně provádějí v rámci Jednotného evropského pasu (viz výše).

České bankovnictví je charakteristické vysokou mírou tržní koncentrace – neobvyklou především v anglosaských zemích – a významná pozice velkých finančních institucí je dále posilována jejich dceřinými společnostmi – např. investičními společnostmi, spravujícími investiční fondy.
Takto pojatý systém bankovnictví trpěl především v 90. letech minulého století všemi hlavními neduhy spojenými obecně s koncepcí univerzálního bankovnictví. Tedy informační asymetrie znamenající konkurenční výhodu a závažný konflikt zájmů, výrazné omezení cenové konkurence, příliš silná vyjednávací pozice ovlivňující pohled politické reprezentace na celý bankovní sektor a v neposlední řadě omezení efektivní alokace volných finančních prostředků. To vše bylo navíc podpořeno tím, že banky, vlastněné z části nebo zcela státem, neměly jako polostátní organizace vyjasněnou vlastnickou strukturu, ani cíle a management byl vystaven politickým tlakům. Tyto faktory, spolu s nepružností byrokratické organizace, vedly k neefektivnímu hospodaření a následně obrovským ztrátám, které v rámci tzv. transformačních nákladů hradil stát z daňových příjmů. Nicméně se právě zde plně projevila vlastnost považovaná za jednu ze základních nevýhod modelu univerzálního bankovnictví, označovaná jako „too big to fail“, kdy si státní orgány nemohly dovolit nechat projít očistným procesem úpadku a restrukturalizace velké finanční ústavy, protože by tím ohrozily ekonomickou stabilitu země. Nehledě na to, že se teprve v současné době naše úpadkové a insolvenční právo začíná přibližovat předpisům vyspělých zemí.
Zde je nutné připomenout, že model univerzálního bankovnictví v USA se velkou měrou přičinil o první globální finanční a ekonomickou krizi na přelomu 20. a 30. let minulého století a byl označen za tak koncepčně špatný, že bylo nutno hledat k němu alternativu, kterou se stal zákonem (Banking Act – 1933) nově vytvořený model striktně odděleného investičního a komerčního bankovnictví.

Český model bankovnictví vykazuje typické znaky univerzalizace. Banky často nabízejí pod jednou střechou všechny myslitelné finanční služby. Přijímají vklady, poskytují úvěry, obchodují s cennými papíry na vlastní i cizí účet, aranžují emisní obchody, nabízejí správu aktiv bonitním klientům, realizují platební styk, emitují bezhotovostní peníze a realizují další obchody finančně-pojišťovací povahy. Proto bývají v literatuře univerzální – nejen české – banky a jejich dceřiné společnosti označovány jako tzv. finanční supermarkety. Za názorný příklad může velmi dobře posloužit Česká spořitelna, a.s., která svými aktivitami přesně vystihuje právě pojem „finanční supermarket“. Náplň činnosti jednotlivých dceřiných společností je většinou dobře patrná již z jejich názvů. Kromě základní bankovní činnosti podle zákona o bankách, provozované přímo Českou spořitelnou, a.s., vlastněnou rakouskou Erste Bank der österreichischen Sparkassen AG, patří do tohoto koncernu dále tyto dceřiné společnosti, jež poskytují výše zmíněné služby:
- brokerjet České spořitelny, a.s.,
- Erste Corporate Finace, a.s.,
- Consulting České spořitelny, a.s.,
- Investiční společnost České spořitelny, a.s.,
- Leasing České spořitelny, a.s.,
- Penzijní fond České spořitelny, a.s.,
- Pojišťovna České spořitelny, a.s.,
- Realitní společnost České spořitelny, a.s.,
- REICO investiční společnost České spořitelny, a.s.,"

Pozor na aktuálnost některých uvedených informací - V době zpracování a obhájení práce, nebyla Směrnice Mifid inkorporována do legislativy ČR.
Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra finančního práva.