1.

Úvod

2.	Obsah díla dle jednotlivých řečníků

3.	Rozbor díla - vlastní názor autorky

3.1.	Důvod výběru díla

3.2.	Vztah k Bohu

3.3.

Zdatnost

3.4.	Láska, přátelství, žárlivost

3.5.	Erótové v dnešní společnosti

3.6.	Posuzování lidí, vliv reklamy

4.

Závěr

"Opět se vracím k Pausaniovi, který pronesl ve své řeči, že Erótové jsou ve skutečnosti dva. Jeden, obecný, se upíná na lidi obyčejné, kteří většinou hledí jen na fyzickou potřebu. Je všeobecně známo, že negativní reklama je mnohdy lepší, než ta pozitivní. Jako onu zápornou můžeme chápat i manželství pro peníze, které je dnes pronášeno jako něco samozřejmého, protože oba mají nasazenou masku, ke které patří pronášení slov lásky jen proto, aby toho druhého uchlácholili a pro veřejnost vypadali přijatelně. Samozřejmě tyto věci může provádět jen jeden z nich a ten druhý mu uvěří. Opačný postup je znám velice dobře, protože právě toto se děje v mnohých manželstvích, tedy zezačátku jsou oba šťastní, ale pak si začnou něco nalhávat až to dojde tak daleko, že si nebudou už skoro ani věřit v základních věcech. Stojí pak za pozastavení skutečnost, že si žena po dvou měsících po smrti „milovaného“ manžela nastěhuje do bytu jiného muže a skoro nikdo nad tím moc nepřemýšlí. Prostě si řekne, že je to její život a dál se do toho neplete. Na jednu stranu je to dobré, že si hledí svého, ale na druhou neupadají tím morální zásady? Zvlášť pokud ta žena má dvě děti, navštěvující základní školu, jejichž otcem je právě nebožtík. Jak se na to asi ti dva malí mají dívat? Už vůbec nemluvím o tom, že jen velmi malé procento se dokáže vzepřít tlaku rodiny a nestát se něco jako kopií svých rodičů.
Naopak druhý Erós, nebeský, zasahuje do srdcí lidí, kteří se opravdu milují. Nejde jim ani tak o vzhled, vždyť pokud se začneme s někým bavit a zjistíme, že je nám s ním v tomto ohledu dobře, opticky zkrásní do podoby pro nás vyhovující. Myslím, že právě toto zažila už většina z nás, ne vždy to však se to ale povedlo. Můžeme také mluvit o platonické lásce. Dnes se tento pojem většinou používá pro člověka, který někoho miluje, ale dotyčný jeho lásku neopětuje. Druhá interpretace, také rozšířená, nám říká, že je to vztah dvou lidí, kteří spolu neprovozují sex, a slouží jim tato setkání pouze k pobavení; najdou se i takoví, kteří tvrdí, že synonymum pro platonickou lásku, je flirt, což mi přijde trochu mimo mísu. Flirtem se člověk oťukává, pokud se nezná se svým protějškem (mluvíme tedy právě o tomto období), škádlí ho, pokud se znají víc, nutí ho k úsměvu, protože je to přece milé projevovat takový druh zájmu někomu, s kým již třeba bydlíme v jednom bytě. Za platonickou lásku ale můžeme také považovat souznění dvou osob. Jak nám Sókratés dokazuje, pomocí Diotimy, že i touto cestou lze postoupit na nejvyšší stupeň zasvěcení, co se týče lásky, a poznat samo krásno. Takto pojatá láska mi samozřejmě může být, ale podle mého je to zbytečné, leda by je fyzický kontakt neuspokojoval a raději by například měli hádání se o životě, samozřejmě hravou formou. Myslím si ale že fyzický kontakt je ve vztahu důležitý. Můžeme sice toho člověka znát, ale nebude to úplné, už jen proto, že komunikace tělem je mnohem lepší a zajímavější než komunikace slovy. Dotyky se dá toho říct opravdu mnoho a tímto způsobem většinou také poznáme, co nám protějšek chtěl říct nebo jestli ho naopak něco netrápí. Nemusí to v tomto případě chtít nám nějakým způsobem podat, ale musel by být velice dobrým hercem, aby ošálil jak slovy, tak dotyky, protože po nějakém čase ho poznáme natolik, abychom byli schopní rozlišit mezi tím co je pravda a co přetvářka.

Sókratovo podání pravdy pomocí otázek a odpovědí se mi velice líbilo. Logickou cestou totiž svá základní tvrzení zdůvodnil, tak jak mu to právě tak řekla Diotima. O některých věcech se dá diskutovat, protože nejsou zcela vysvětlené, logicky podložené, ale jak sám Sókratés nakonec poznamenal: „Toto tedy, Faidre a ostatní přátelé, mluvila Diotima a já jsem tomu uvěřil; a stou vírou pokouším se přesvědčovati i jiné, že nikdo by tak snadno nezískal lidské přirozenosti lepšího pomocníka k dosažení tohoto statku nad Eróta“.

Celkově jsem z tohoto díla nabyla dojmu, že Sókratés je brán jako velice vážený člověk, který je svými řečmi jakoby vždycky nad nimi, vždy pronese něco moudrého, ale zároveň on sám je skromný, nic takového o sobě neprohlašuje. Asi nejjasněji je to podáno v jedné jeho větě hned po první sérií otázek směřovaných Agathónovi těsně před jeho řečí:
„A přece jsi mluvil krásně, Agathóne. Než rekni mi ještě několik slov: nemyslíš, že dobré věci jsou také krásné?“
„ Ano.“"

Seminární práce do základů společenských věd - Soukromé šestileté gymnázium v Ostravě, s.r.o.