1.	Úvod - rozštěp obličeje

2.	Prenatální období

3.	Novorozenecké a kojenecké období

4.	Batolecí období

5.	Období předškolního věku

6.	Období školního věku a puberta

7.	Příklady z praxe

8.	Mýtus a pravda

9.

Závěr

"Přijetí dítěte prarodičem
Můj syn se narodil jako druhé dítě. Bylo to dítě plánované a chtěné. Doma jsme již měli zdravou čtyřletou holčičku. Těhotenství probíhalo téměř normálně, všechny kontroly a ultrazvuky dopadly výborně.
Jaké bylo naše překvapení po porodu, když jsme zjistili, že chlapeček má velký rozštěp obličeje. Manžel byl tehdy se mnou u porodu a myslím, že jeho podpora mi velmi pomohla. Viděl, že porod byla docela dřina a společně sdílená situace nás velmi sblížila. Díky jeho účasti u porodu jsme se tak nějak smiřovali s osudem společně. Potom odjel domů a řekl prarodičům a všem našim přátelům, co se stalo a o co se asi jedná. Nikdy nezapomenu na svou nejlepší kamarádku, která přišla za mnou do porodnice a chtěla mého syna vidět a pochovat si ho. Dodnes je to pro mě ten nejstatečnější člověk, protože sama byla tehdy již v osmém měsíci těhotenství.
Potom mě potěšila moje maminka, která je ve skutečnosti velmi plačtivý typ. Vím, že plakala někde potají, ale nikdy ne přede mnou, protože věděla, že tak by mi opravdu moc nepomohla. Hned od počátku jsem tušila, že problémy budou s mým otcem. Táta je člověk, kterému dělají zle všechny "odlišnosti", zejména ty vzhledové. Pamatuji si na scény z mého dětství, kdy na koupališti nesnesl pohled na kožní defekty u lidí, o lidech na vozíku ani nemluvím. Vždy se sebral a odešel raději domů.
Narození "takového" vnuka byl pro něj pád velmi, velmi hluboko. Opakovaná rodinná setkání, zejména pak společné jídlo se pro mě stávalo stále větším traumatem. Pro něho samozřejmě taky. Můj otec nebyl schopen (ještě ani v roce věku svého vnuka) najíst se s ním u jednoho stolu. A to už měl můj syn operaci rtu zdárně za sebou. Cítila jsem se hrozně a byla jsem vůči němu plná agrese, nakonec jsem se svými pocity vyhledala psychologa. Velmi jsem očekávala podporu, bezvýhradné přijetí a doporučení, že bych se na kontakty s otcem měla "vykašlat". Prvního se mi dostalo měrou vrchovatou, ale takové rady, jako úplně přerušit kontakty s problémovým dědečkem, tak takové rady jsem tehdy opravdu nedostala. A to bylo dobře. Všichni v rodině jsme věděli, jaký je. Dopřáli jsme mu zkrátka více času. Když jsem se necítila ve formě a neměla jsem sílu na kontakty s ním, dali jsem si prostě oddechovou pauzu. Ale nikdy jsem s ním úplně kontakt nepřerušila.
A pointa? Až ve dvou letech přinesl můj syn svému dědovi bačkory a najednou byl jeho. Zdá se vám dva roky příliš dlouhá doba na přijetí dítěte prarodičem? Když se dnes po letech dívám zpátky a v porovnání s celkovou délkou lidského života to byla pro nás jen bezvýznamná epizoda.
Štěstí na spolužáky
Jak už jsem výše zmínil - jsem kluk jako každý jiný. Toho, aby se dítě s rozštěpem takhle cítilo se dá dosáhnout jedině tím, že bude vychováváno jako každé jiné dítě. Péče jemu poskytovaná nad rámec "normálnosti" musí být dítětem chápána jako něco naprosto normálního. Je mi jasné, že jsem třeba ve škole měl určité ústupky - už jen s ohledem na mou výslovnost. Ale nikdy jsem já sám necítil, že bych takovou pomoc dostával. Obrovský kus práce s mojí psychikou odvedla jedna paní učitelka (1. a 2. třída), která mě zařadila do třídy jako každého jiného. Nikdy nesmí dojít k tomu, že by bylo dítě s podobným problémem protěžováno před ostatními. Nebo na jejich úkor - pak vznikne prostředí tak akorát k šikaně. I doma jsem byl veden a vychováván podobně. Jako malý jsem měl tendenci na každého, kdo měl na mě hloupou připomínku, nebo se mi snad dokonce smál, útočit. Poté mi bylo nesčetněkrát vysvětlováno, a to cituji : "nesmíš se na ně zlobit, oni jsou hloupí a nechápou to". Asi byste nevěřili, kolikrát jsem si tuhle kouzelnou formulku opakoval. Ale pomohlo to. Na rozvoji psychiky, která je nezbytnou součástí každého z nás, má školní prostředí veliký podíl. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem vlastně měl obrovské štěstí právě na školní prostředí a na spolužáky. Do 3. třídy jsem začal chodit na výběrovou jazykovou ZŠ. Asi právě prostředí chytrých kamarádů - kteří si nechali vysvětlit, co že to mám na obličeji, je moc důležité. Navíc třídní kolektiv jako by vytuší slabost jednoho svého člena a chrání si jej. Nezřídka se mi stalo, že se mě kamarádi zastali."

Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdroje: http://www.rozstep.estranky.cz/stranka/rozstepy---stomateam_cz.
Obsahuje fotografie.